Nebezpečné je věřit i nevěřit

Strážce lesa

1.kaitola

Tuto kapitolku bych chtěla věnovat Cissy, která má za dva dny narozeniny, takže ještě jednou: Všechno nejlepší k narozeninám

Temným lesem se procházel muž v bílém plášti s kapí na hlavě. Vlastně to nebyl muž. Byl to teprve 16ti letý  chlapec, který jako každý den kontroloval les. Neustále pomáhal lesu už od svých šesti let.

V tomto lese vyrůstal již od svého jednoho roku, kdy ho sem přinesl osud. Tehdy jednoročního chlapce dal kentaurům, aby se o něj postarali. A od té doby mu říkali Strážce. Ano. Aniž by věděli, co je jeho osudem, tak mu dali příhodné jméno. Ten chlapec se stal strážcem lesa a také zvířat, jež v lese nežijí, ale jsou v jeho blízkém okolí.

Zrovna bloudil lesem a přemýšlel o tom, kým dříve byl. Chtěl znát pravé rodiče, ale nikdo mu nemohl odpovědět na jeho otázky ohledně minulosti. Z jeho dumání jej vytrhl hlas kentaura.

„Strážce“ oslovil jej a poklonil se mu. Věděl, že nechce, aby se mu klaněli, ale bylo to tak podvědomě dané, že odvyknout si bylo dost těžké. Už před šesti lety přišli na to, že to on je jejich strážce lesa, na kterého čekali dlouhá století. „Mám pro vás špatnou zprávu“ pokračoval.

„Co se stalo vůdče?“ zeptal se.

„Jde o to, že Kaala před chvilkou zemřela.“ Tohle ho ranilo. Kaala  se stala jeho matkou, kterou nikdy nepoznal. Byla pro něj vším a teď ji ztratil. Po tvářích mu začaly stékat slzy, které nikdo neviděl kvůli kápi, kterou před nikým nesundával. Jedinou výjimkou byla jeho matka. Automaticky se rozeběhl do vesnice kentaurů. Když tam dorazil, tak kolem chýše, ve které žila stáli dokola obyvatelé vesnice. Vběhl dovnitř a tam ji uviděl. Viděl, jak tam ležela a nedýchala. Lehl si k ní a setrval tak. Tolik toužil vidět zase ty její šťastní modré oči plné moudrosti. Asi po hodině ho vyrušil opět vůdce stáda.

„Dneska večer se s ní na posvátné louce rozloučíme“

„Dobře.Půjdu se projít a o magické hodině přijdu. Nehledejte mě. Potřebuji být sám“ mluvil a přitom se mu klepal hlas. Byl naplněn smutkem a vůdce to věděl. Nechal jej tedy jít.

Jak slíbil, tak přišel o magické hodině na posvátnou louku, kde už na vyvýšeném místě ze dřeva ta, kterou měl rád z celého srdce. Stoupl si k nim a když to zahlédli, tak začala hrát smuteční hudba, kterou vydávali ptáci spolu s ostatními zvířaty. Když přestali, tak Strážce udělal krok dopředu a začal kouzlit. Celé její tělo se náhle pokrylo kytkami z celého lesa a také bobulemi, které nikomu neškodily. A pak přišel čas na poslední rozloučení.

„Byla jsi pro mě vším. Starala si se o mě, aniž bys musela. Je to jen pár hodin, co jsi nás opustila, ale mě to připadá jako věčnost. Strašně se mi po tobě stýská. Nyní tvá duše se vydá na pouť a na jejím konci se setká s těmi, po kterých se ti tak dlouho stýskalo. Mám tě rád mami“ řekl nakonec. Posledním slovem všechny přítomné překvapil, protože za celou dobu jí nikdy neřekl mami, ikdyž to tak cítil. V tom začala znovu smuteční píseň a Strážce chtěl dokončit rozloučení, ale nedaleko zaslechl zvuk. Otočil se a uviděl tam dívku se zrzavými vlasy. Jelikož nechtěl narušit obřad, tak ji svázal šlahouny stromů a taky ji zabránil mluvit. Otočil se zase ke své adoptivní matce. Přistoupil k ní a dal jí poslední polibek. Pak vzal pochodeň a zapálil hranici, na které ležela. Na rozdíl od ostatních zůstal až do konce, protože to on byl její jediný příbuzný. Když dohořel i poslední kousek dřeva, tak jej rozfoukal vítr, jako by věděl, že nastal jeho čas. Zvedl se a vydal se k místu,kde byla ta záhadná dívka. Přistoupil k ní a poručil šlahounům, které ji věznily, aby ji pustili. Dívka s vykulenýma hnědýma očima sledovala muže, který se k ní přibližoval.

„Kdo si a co zde pohledáváš?“ zeptal se zatím s klidem.

„No, já jsem Ginny Weaslyová a jsem zde protože jsem dostala školní trest a mám najít bylinky, které jsou na tomhle seznamu. No a když jsem slyšela všechna ta zvířata, tak mi to moje zvědavost nedala no a zbytek znáte“dodala.

„Kvůli tvé zvědavosti nemusela duše mé matky dojít tam, kam měla. Málem jsi přerušila obřad, za což je trest smrti“ zasyčel a ona se zatvářila dost vyděšeně.

„O-omlouvám se. P-prosím nezabíjejte mě“ žadonila stále dokola.

„Nezabiji tě, protože to nedělám. Radši mi ukaž ten seznam“ řekl jí a natáhnul ruku, do které mu vložila pergamen. Bedlivě si jej začal číst. Nakonec začal mluvit jazykem, kterému nerozumněla. Už se chtěla zeptat, co to znamená, když tu se kolem něj seběhla drobná zvířata, která přinesla byliny, jež potřebovala.

„Zde je to, pro co sis přišla. Vem si to a opusť tento les. Nemáš zde co pohledávat a tomu, kdo tě sem poslal, tak mu řekni, ať sem už nikoho neposílá“ řekl jí a už se otáčel k odchodu, když mu v tom zabránila něčí ruka.

„Počkejte. Jak se jmenujete?“zeptala se ho.

„Nepotřebuješ ho znát. Ty ne.“

„Mohl byste mi prosím ukázat, kudyma mám jít?“ požádala ho nakonec. Místo odpovědi ji chytil za ruku a už ji táhl do lesa. Po chvíli ji pustil a ona za ním v tichosti šla. Pár metrů před začátkem lesa se zastavil a ona do něj vrazila. Koukla se na něj, proč zastavil. Nejspíše si všimnul jejího tázavého výrazu a tak ji ukázal rukou za sebe. Koukla se tam a vdáli uviděla světlo, které pocházelo z chajdy u lesa. Chtěla mu poděkovat, ale on už tam nebyl a tak to řekla do vzduchu a vydala se z toho lesa.  Když vyšla, tak si všimla, že se k ní řítí profesoři.

„Slečno Weaslyová, jste v pořádku?“ zeptala se ředitelka její koleje.

„Ano jsem. Naštěstí“ dodala potichu, ale to ji zaslechl Brumbál.

„Co jste to říkala?“ zeptal se jí.

„Řekla jsem naštěstí“

„Myslím, že to probereme v teplu mé pracovny“ řekl Brumbál a pokynul jí, ať jej následuje, stejně tak to platilo pro McGonagalovou a Snapea. Jakmile dorazili do ředitelny, tak Brumbál pokynul rukou, nechť se posadí. Když všichni seděli, tak se na ni ředitel zahleděl.

„Mohla byste mi slečno říci, proč jste byla v lese do čtyř hodin?“

„Cože?“

„Profesor říkal, že…“ začal Snape, ale ona jej přerušila.

„Vím co říkal. Já jsem tam ale tak dlouho nebyla“ řekla jim.

„Víte co? Řekněte nám, co se stalo od doby, kdy jste vstoupila do lesa“ požádal ji ředitel.

„No, začala jsem se poohlížet po těch bylinkách, když jsem asi po deseti minutách zaslechla hlasy zvířat. Bylo to jako hudba. Smutná hudba. Šla jsem po zvuku, když jsem došla na kraj jedné louky. Uprostřed leželo tělo kentaura a kolem byli ostatní. Na opačném konci stála ta zvířata, která vydávala ty zvuky. Když přestali, tak k tělu přistoupil muž v bílém plášti a začal něco říkat, ale já jsem mu nerozumněla. Ale poslední větu jsem slyšela naprosto zřetelně.“ Odmlčela se.

„Co řekl?“ zeptal se jí ředitel.

„Mám tě rád mami“

„To skutečně řekl?“

„Ano. Pak znovu začala ta hudba, ale v tom si mě všimnul a svázal mě šlahouny. Pak vzal pochodeň a zapálil hranici, na které ležela. Všichni odešli, ale on tam zůstal až do konce. Pak šel za mnou a ptal se, co tam dělám a tak. Řekl mi, že jsem málem přerušila obřad, za což je smrt. No pak mluvil nějakou řečí a pak přišla zvířata a přinesla ty byliny a pak mě odvedl na kraj lesa. To je všechno.“

„Dobře. Děkujeme slečno Weaslyová.Můžete jít do své klubovny.“ Vstala tedy a vydala se pryč, když v tom se zasekla. Vrátila se zpátky k profesorům a Snapeovi.“Zde je to, co jste chtěl“ řekla mu a podala mu sáček „Jo a abych nezapomněla, tak vám mám vzkázat, že tam nemáte nikoho posílat“ řekla a odešla spát. Cestou si ještě zamumlala ještě že je sobota.

 

„Vypadá to, že slečna Weaslyová viděla pohřeb kentaurů. Pro ni to byla tak hodina, ale ve skutečnosti to trvá tři hodiny.“

„Měla štěstí, že to přežila. Doufám Severusi, že už nikoho nebudeš posílat do lesa“ přísně se na něj otočila profesorka. Ten to ignoroval a kouknul se na Albuse. „Víš, kdo by to mohl být?“ zeptal se.

„Abych řekl pravdu, tak nevím, kdo by mohl vycházet s kentaury a ještě jednoho z nich nazvat matkou. Vážně nevím“ dodal. Jelikož bylo už dost pozdě, tak se vydali spát, ale stejně přemýšleli, kdo by to mohl být.

 

Od té chvíle uběhl už měsíc a Strážce se pomalu začal zapamatovávat ze smrti své matky. Zrovna léčil jednoho raněného jednorožce, když v tom se kolem něj něco proletělo. Na poslední chvíli to chytil a začal si to prohlížet. Byl to takový zlatý kulatý předmět s křidélky. Věděl, že to není z lesa. Ale odkud by to mohlo být? No jasně, že mě to nenapadlo hned, řekl si. Vydal se tedy svým ladným, přesto rychlým krokem na kraj lesa. Všimnul si, že je nějaký povyk nedaleko od něj. Viděl, že ve vzduchu lítají nějací studenti na košťatech. Z dáli zaslechl: „Neuvěřitelné. Tento zápas trvá už tři hodiny a hráči jsou už unavení. Obě družstva se modlí, aby chytači konečně chytili zlatonku, ale jak to tak vypadá, tak se vypařila.“

Během pěti minut se Strážce dostal až k famfrpálového hřišti a dokonce na něj i vstoupil. V tom si ho ale všimli hráči a přestali hrát. Všichni na něj koukali. Bylo mu to dost nepříjemné a tak vypustil tu věc. Otočil se a už se chtěl vrátit do lesa, když mu cestu zastoupili profesoři. Kouknul se za sebe, ale tam byli taky.

„Kdo jste“ položil mu otázku Brumbál.

„To je snad jedno ne?“ odpověděl na otázku otázkou.

„Není“

„Ale je. Nevím, proč to potřebujete vědět. Já taky nechci znát to vaše.“

„Albus Brumbál“představil se.

„Hm“

„Tak kdo jste“

„Merlin“

„To asi těžko pane. Ten je dávno po smrti. Měl byste si zopakovat dějiny“

„Vím, že je po smrti. Chtěl jste jméno, tak jsem vám ho řekl.“

„Já chci vaše pravé jméno pane.“

„Tak fajn. Strážce“

„Říkal jsem pravé jméno a ne přezdívku“ řekl Brumbál a začal ztrácet trpělivost.

„Tak to asi nepůjde“řekl s klidem Strážce.

„Řekni to jméno“ zařval Brumbál, čímž překvapil studenty.

„Ale já ho NEZNÁM“ zařval Strážce. Na to se k nim přiřítili kentauři a další zvířata, která cítila, že Strážce je v nezvyklé situaci.

„Nechte ho na pokoji Brumbále nebo vyhlásíme Hradu válku“ řekl mu nepřátelským tónem vůdce kentaurů.

„Nechám ho jít, když mi řekne své pravé jméno.“

„Nikdo z nás ho nezná. Nikdo nezná jeho pravé rodiče. To je vše, co může říct. Pojď Strážce lesa. Nedovolíme, aby ti něco provedli“ řekl a to už ho tahal za ruku zpátky do lesa.

„Albusi?“ zavolala na něj Minerva a ukázala na hráče ve vzduchu.

„Oh jistě. Zápas pokračuje.“ Týmy na nic nečekali a během pěti minut chytila Ginny zlatonku a nebelvíru vyhrál.

 

 

„Co jsi tam dělal Strážce? Víš, že kdyby se ti něco stalo, tak by mi to Kaala nikdy neopustila.“

„Jo, jenže ona je MRTVÁ“ na poslední slovo dala takový důraz.

„Ano. Myslím, že bys měl jít do svého příbytku a rozmýšlet, co budeš dále dělat.“ Strážce se k němu otočil zády a vydal se ke svému příbytku. Jeho chaloupka ležela na rozlehlé louce, na které kvetly i ty nejvzácnější rostliny. Vedle chaloupky zurčel potůček, ke kterému se chodili napít zejména jednorožci, kteří žili v jeho blízkosti. Sedl si na břeh potůčku a začal meditovat.

Poslední komentáře
04.02.2012 19:05:18: Ehm, popravdě řečeno je to celkem dobrý děj, ale nikdo nezvládá psát Brumbála. (Brumbál není takový ...
13.07.2007 18:45:42: ahojky, tak jsem zase doma...jsem ráda, že se vám tato povídka líbí...jestli všechno půjde podle plá...
12.07.2007 15:31:18: nádherný a hlavně nový nápad :-) moc se těším na pokračování :-)
11.07.2007 10:45:04: Mooooc pěkný... jen by to chtělo pokráčko =D