Nebezpečné je věřit i nevěřit

Strážce lesa

3.kapitolka

Tak, před chvilkou jsem se vrátila a právě vám sem vkládám v pořadí již třetí kapitolku k této povídce. A abych řekla pravdu, tak jsem trhla svůj rekord v délce. 
Upozorňuji, že je tam napsaná věc, kterou jsem nikde nepsala...berte to prostě jako fakt a neřešte to...Tuto kapitolku věnuji jedné osůbce, která je naprosto úžasná a prokecá se mnou většinu času, co jsem na ICQ o všem možným...tou osůbkou jo LORDIK VOLDIK...........
Ps: Jestli budu mít čas a náladu, tak vám napíšu, co se mi stalo , když jsem byla na cestě domů ze  Švédska =)...a ted se jdu vyspinkat, protože místo spánku jsem psala tuto kapču, tak doufám, že to oceníte
                                                                                                                  
 

„Zdravím Kornélie. Musím s váma mluvit ohledně jednoho vězně, který je nevinný.“

„Brumbále. Jestli máte důkazy, tak svolejte soudní radu“

„Když vám to teda nevadí, tak ji svolám. Tak naschle u soudu“ rozloučil se s ním a odpovědí mu bylo nejasné zamručení.

 

O několik minut později, o několik pater níže a o několik místností dále (jsem neodolala =)

 

„Dále“ ozvalo se zpoza dveří.

„Ahoj Edwarde“ pozdravil.

„Albusi, starej brachu. Dlouho jsme se neviděli. Naposled, když jsi…No tak to vyklop. Pročpak jsi přišel?“

„Tak dobře. Pamatuješ na Siriuse Blacka a z čeho byl obviněn?“

„Jo, počkej. Byl před 15 lety odsouzen na doživotí v Azkabanu za vydání manželů Potterových Pánovi zla a za zabití Pettigrewa a vraždu 13 mudlů.“

„Koukám, že ti paměť stále slouží“

„ Jo, to jo. Ale proč jsi se mě na tohleto ptal?“

„Protože byl chycen Petigrew. A jestli je on na živu, tak pak je nejspíše možné, že pan Black je  nevinný.“

„Chycen? Kdy? Kde? Jak?“

„Ano chycen. Dneska ho objevila jistá osoba v Bradavicích při náhodné kontrole.“

„Jaká osoba? A jaká kontrola? Nevím, že by byl Pettigrew ve vazbě, na tož nevím o nějaké kontrole v Bradavicích“ mluvil zaražený Edward.

„Pettigrew se nalézá na pozemcích Bradavic a byl objeven Strážcem lesa, když přišel zkontrolovat zvířecí obyvatele Bradavic.“

„Strážce lesa“ vydechl překvapeně Edward Brown. „Myslel jsem, že je to jenom legenda“

„Já dříve také. Já také“ přitakával mu Brumbál. „Ale teď proč jsem tady. Chci svolat soudní radu do dvou hodin.“

„Musí o tom, ale vědět Popletal. A já vysoce pochybuji, že by ti to povolil“

„Hm, taky jsem se divil, když mi řekl, že jestli mám důkazy, že si jí můžu svolat.“

„Není nemocnej?“ Na toto prohlášení Brumbál jenom pokrčil rameny.

„Jo a chci, aby byl přítomen pan Black. Já přivedu Pettigrewa a půjčil bych si dva bystrozory. Teda jestli to nebude vadit.“

„I kdyby to vadilo, tak by sis je půjčil, když jsou na tvé straně. Nebo se snad mýlím?“

„Ne nemýlíš. Vzal bych si Moodyho a Tonkovou, takže za dvě hodiny naschle“ rozloučil se a vydal se do kanceláře pro bystrozory, kde si vzal již zmiňované bystrozory.

 

                                           *****

 

Před branou se s hlasitým PRÁSK zjevili tři postavy. Jedna osoba vyrazila vpřed a dvě osoby se vydali za první.

„Kam nás to vedeš Albusi. Zrovna dneska byla důležitá porada“ zavrčel.

„Omlouvám se Alastore. Ty a Tonksová odvedete jednoho muže do vězení. Bude se konat totiž přelíčení jednoho azkabanského vězně, který je asi nevinný a tato osoba je důležitým důkazem“

„Vážně? A jakýpak vězeň je nevinný?“

„Sirius black“ odvětil klidně.

„Takže strejdu vážně pustí?“ zeptala se Tonksová a zasvítila jí její očka.

„Zřejmě ano. A jestli členové soudní radu přiznají svoji chybu, tak už dneska bude volný.“

„A kdo má prokázat tu jeho nevinnu? Kdo je ta osoba?“

„Nech se překvapit Alastore“ Po této větě nikdo hodnou chvíli nepromluvil, dokud se nedostali k vrbě mlátičce. Tam se oba bystrozorové zastavili a nevěřícně se dívali na osobu, jež byla držena v zajetí dvou stromů.

„Podržte mi oko a kopněte mě do mého pozadí, jestli je to vážně Pettigrew“ řekl Moody. V tom ale ucítil něčí podrážku na své zadnici, přičemž mu spadlo jeho kouzelné oko na trávu. Otočil se, aby se kouknul, kdo to má na svědomí. Za ním však už nikdo nebyl. Otočil se tedy, že si sebere své oko, ale to už tam taky nebylo. Před ním pouze stála Tonksová a držela jeho oko.

„Co děláš?“ vyjel na ní.

„Ale vždyť jsi říkal že…“

„Bože. Já to nemyslel tak, jak to vyznělo“ zavrčel. “Myslel jsem, že za tu dobu, co spolu pracujeme jsi se naučila rozeznat to, co myslím a nebo nemyslím vážně“

„P-promiň“ zašeptala a vrátila mu jeho oko, které si omyl ve vykouzlené sklenici s vodou a pak si jej vrátil na své místo. Zrovna, když si ho tam dal a kouknul se na Pettigrewa, tak viděl, tak jedna větev vrby mlátičky právě trefila “nebohého“ Petra do zad, který vyjekl bolestí.

„Hele, to se mi zdálo, nebo ho vážně ten strom trefil“ zeptal se udivený Moody.

„To se ti nezdálo Moody. A než mi položíš další otázku, tak nevím, jak ho dostaneme dolů“ řekl Brumbál.
“Nevíte? Ale to byste měl vědět, když jste ho tam dal“ řekla mu Tonks. Brumbál si povzdechl a vyprávěl jim dnešní události. Oba na něj nevěřícně koukali. Když dokončil své vyprávění, tak zůstali v podivném tichu. Všichni přemýšleli, jak ho odtamtud dostat. Až pak napadlo Tonks, že by mu mohli poslat dopis, kde ho žádají, zda by se mohl dostavit k nim. Brumbál pokýval hlavou, jako že by to šlo, a tak si vykouzlil pergamen a brk a napsal krátký dopis pro Strážce lesa. Pak si zavolal Fawkese, kterého požádal o to, aby doručil tento dopis.

 

 

 

                                     *****

 

 

Strážce si zrovna smáčel svá chodidla v potůčku, když se před ním zjevil fénix.

„Ahoj, jakpak se máš“ zeptal se vlídně.

„Mám se dobře. Děkuji za optání Strážce.“

„Co to máš na noze?“

„To je vzkaz. Vzkaz pro tebe“ odpověděl mu fénix. Strážce si teda vzal vzkaz, ale hnedka po prvním slově se zarazil.

„Já nevím, co je tam napsáno“ přiznal Strážce.

„Jaktože nevíš? Číst určitě umíš podle toho co říkala jedna dívka v ředitelně“

„vím o kom mluvíš. Já umím číst kentaurské písmo a latině porozumím když se jedná o rostliny. Angličtinou rozumím, ale neumím ji přečíst. Chápeš? Já vím, je to trochu zmatené, ale je to tak“

„Myslím, že ti rozumím. Jde o to, že tě někdo učil angličtinou mluvit, ale porozumět čtenému textu ne…V tom dopise tě žádá, jestli bys nemohl přijít k vrbě a pustit toho muže. Půjde před soud a pak do vězení místo nevinného.“

„Díky Fawkesi. Tak půjdeme ne?“ S tím se zvednul a vydal se na cestu.

Jakmile vyšel z lesa, tak si všimnul, že tam jsou tři osoby. Nijak se nad tím nepozastavoval a došel až k nim. Všimnul si, že Brumbál chce něco říci, ale jediným gestem jej umlčel. Nejdříve došel k jednomu stromu a něco mu zašeptal. Strom hned na to pustil ruku i nohu muže, jež držel a na pokyn Strážce odeběhl do lesa. Na to všichni vyvalili oči, až by si jeden myslel, že jim brzo upadnou. No vlastně Moodym jedno vypadlo J. Tento proces se odehrál i u druhého stromu akorát s tím, že to bylo doplněno o zvukovou kulisu. Ozvala se totiž dunivá rána, což byl následek pádu Pettigrewa ze dvou metrů. Bystrozoři k němu hned přišli a svázali jej. Strážce ještě došel k vrbě, kterou objal a zašeptal jí díky. Na to kolem něj vrba obmotala svoje dvě větve, takže to vypadalo, jako by ho objímala. Když jej pustila, tak se Strážce kouknul na přítomné a pak se vydal do lesa.

Jakmile se vzpamatovali, tak se vydali k bráně, odkud se chtěli přemístit na ministerstvo, protože jak si všimli, tak zbývalo pouhých patnáct minut do začátku soudu.

 

                                              *****

V jedné kobce v Azkabanu se právě nacházel jeden černý pes. Jakmile zaslechl kroky, tak se urychleně proměnil zpátky v člověka. Stihl to teda jen tak tak, protože se kroky zastavili přímo před ním. Dovnitř nakouknul jeden z ochránců Azkabanu a pak otevřel dveře.

„Vylez Blacku“ zakřičel na něj. Black tedy nic nenamítal a vyšel ven. Jak si všimnul, tak byli ještě dva bystrozoři. Ukázali mu, aby následoval muže, jež mu otevřel dveře. Nic nenamítal. A proč by taky měl? Vždyť to je poprvé po 15 letech, co opustil tu kobku. Zrovna se nacházel před jednou celou, ze které se ozval hlas jeho “milované“ sestřenky.

„Jak tak koukám, tak se tě jdou konečně zbavit“ posmívala se mu Bellatrix Lestrangová. Než jí stačil na to Sirius odpovědět, tak se ozval jeden bystrozor.

„ Jak tak koukám, tak ho nemáš v lásce Lestrangová co? Ale máš smůlu. My se ho nejdem popravit. Vězeň  78541 má dneska soudní přelíčení na žádost samotného Brumbála. Takže má možnost, že se sem už nikdy nevrátí“ ušklíbl se a dál pokračoval v cestě. Sirius Black nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Hlavou se mu honily myšlenky, jestli to je pravda nebo ne. Když dorazili do místnosti, kde si před patnácti lety bral tento mundůr, tak mu hodili naprosto nový a čistý. Překvapeně se na ně kouknul.

„No přeci nepůjdeš takhle před radu. Máš pět minut na sprchu“ ušklíbl se bystrozory.

Sirius Black tedy vlezl do sprchy, kterou si náležitě užíval. Jenže pak mu na dveře zaťukal bystrozor a on chtě nechtě musel vylézt a obléct si čistý vězeňský mundůr.

 

                                        ******

 

 

 

Do velké sklepní místnosti plné lidí přivedli dva bystrozoři Siriuse Blacka. Viděl, že se po něm všichni koukají, ale toho si nevšímal. Koukal se po známých lidech. Dlouho nikoho nemohl zahlédnout a pak je uviděl. Uprostřed stupňovitých lavic uviděl svoji sestřenku Andromedu Tonksovou, pak svého přítele Remuse Lupina, ředitelku své koleje Minervu McGonagalovou a pár dalších. Vedle židle, kam jej posadili seděl v pohodlném křesle Albus Brumbál, který se na něj usmál. Pak se ozval hlas hlavního soudce, tedy Korneliuse Popletala.

„Vítám vás dnes u soudního přelíčení Siriuse Blacka, který byl odsouzen  na doživotí v Azkabanu za vyzrazení úkrytu manželů Potterových, dále za vraždu Petera Pettigrewa a zabití třinácti mudlů. Toto přelíčení se koná na žádost Albuse P.W.B. Brumbála. Prosím předložte důkazy.“ Na to Brumbál pokynul Moodymu a Tonksové, kteří se vydali ven ze soudní místnosti.

„Dnes v ranních hodinách jedna nejmenovaná osoba zjistila, že jeden mazlíček, přesněji krysa, je zvěromág. Provedl kouzlo, které odhaluje zvěromágy. Chtěl bych vám předem říci, že mě překvapila osoba, která se předemnou nacházela. Tou osobou byl  pan Petr Pettigrew.“ Jakmile zaznělo toto jméno, tak se v síni ozval všeobecný šum, mezi kterým se dalo jasné zaslechnout: Ale vždyť ho přeci zabil nebo Vždyť se našel jenom jeho prst a podobné hlášky. Nakonec tento rozruch skončil tak rychle, jako začal, protože právě do místnosti zavlekli Pettigrewa a posadili ho na nepohodlnou židli s řetězy jako Siriuse Blacka a poté jej probudili k vědomí. Vyděšeně se rozhlížel po místnosti, když mu zrak utkvěl na zcela rozzuřeném obličeji Siriuse Blacka.

„Chtěl bych zažádat o výslech pod veritasérem, aby byla plně dokázána pravdivost slov při výslechu“ řekl brumbál.

„Budiž“ ozval se jeden ze soudců. Na to přistoupil bystrozor a nalil do Pettigrewa lektvar pravdy. Brumbál jej vyslýchal a on jim odpovídal na otázky. Když se přiznal ke svým činům, tak se řetězy, které držely Siriuse Blacka držely rozpadly v prach.

„Petře Pettigrewe. Rada rozhodla tak, že bude potrestán největším možným trestem. Po skončení tohoto přelíčení se podrobíte svému trestu, čímž je mozkomorův polibek.Pane Blacku  rád bych se jménem kouzelnického společenství omluvil za křivé obvinění a také za to, že jste celých patnáct let strávil neprávem v Azkabanu. Vím, že to nemohu napravit, ale jako odškodné vám bude přiděleno 30  tisíc galeonů. Pane Blacku“ odmlčel se “jste volný“ dořekl. Sirius vyskočil z křesla zakřičel jóó. Pak mu kolem krku skočila jeho sestřenka a představila mu jeho neteř, kterou si pamatoval jako malé děvčátko a nakonec se dlouze objal se svým přítelem Remusem.

„Konečně volný a zase mezi přáteli“ zašeptal si teď již svobodný Sirius Black. Pak si ale na něco vzpomněl. „Remusi? Kde je Harry?“ zeptal se.

„Ty to nevíš?“ zeptal se smutně a zároveň překvapeně.

„A co bych měl vědět?“ zeptal se s neblahým tušením.

„Mysleli jsme si, že zemřel spolu s Lily a Jamesem, ale jeho tělíčko nebylo nikdy nalezeno. Tak jsme si říkali, že je na živu  a že v ten den nebyl s nima. Hledal jsem ho celých deset let s pár přáteli, ale nikdy jsme ho nenašli. Je mi to líto, ale ministerstvo ho prohlásilo za mrtvého“ zašeptal.

„To nemůže být pravda“

„Bohužel je“ odpověděl mu bradavický ředitel. „Mám pro tebe jednu nabídku Siriusi“

„Jakou?“

„Nechtěl by jsi být učitelem OPČM?“

„Já?“ zeptal se naprosto překvapeně. A když se kouknul po ostatních, tak vypadali, jako kdyby se Brumbál zbláznil.

„Ano vy. Pokud si pamatuji dobře, tak ti šla vždycky dobře.“

„No to sice jo, ale patnáct let jsem neměl hůlku v ruce. To mi tak připomíná, že bych si měl skočit koupit novou hůlku“ 

 

 

                                           *****

 

Jsou to již dva dny, co byl osvobozen Sirius Black, který vzal místo učitele OPČM. Ale je na čase se zase posunout.

 

V kentaurské vesnici bylo dnes rušno. Konala se totiž svatba. Právě probíhala hostina, když se vprostřed vesnice zjevila mlžná osoba v bílém hávu.

„Kdo jsi?“ zeptal se vládce kentaurů.

„To si na mě už nepamatuješ? Jsem přeci Osud. Před necelými patnácti lety jsem vám přinesl chlapce, kterého jste pojmenovali Strážce. Toto jméno jsem vám vnutil do hlavy, protože jsem toho chlapce chtěl udělat ochráncem lesa, což se vlastně stalo. Dnes nadešel čas, aby se vrátil alespoň částečně tam, kam patří. Rozluč se Strážce a pak přijď  do svého příbytku“ řekl nakonec Osud a vytratil. Strážce se tedy rozloučil, protože nevěděl, co ho vlastně čeká. Ke svému “domečku“ šel pomalu a v duchu přemýšlel. Když se vešel do svého “domku“ tak mu pohled padl na Osud.

„Asi si říkáš, proč jsem za tebou přišel viď ? Původně jsem se za tebou chtěl zastavit, až ti bude sedmnáct let. Mimochodem kentauři se v odhadu tvých narozenin sekli o celý týden. Narodil jsi se posledního července, ale to teď nebudeme řešit. Cesty lidí jsou nevyzpytatelné a ani já je všechny neuhlídám. Například se slečnou Weaslyovou jsi se měl setkat až v době, kdy bys byl již plnoletý. A to, že ses  s ní vyspal před dvěma dny mi moc nepomohlo kamaráde…“

„Jak to víte?“ zeptal se nevěřícně.

„Jsem přeci osud ne? Vždycky se všechno dozvím. No, to ale řešit nebudeme a dále mě ovlivnila tvá návštěva v Bradavicích, která ovlivnila mnoho lidí. Proto je na čase, abys ses vrátil tam, kam bys patřil. Ale dáme si pravidla. Za prvé:Nikomu neprozradíš tajemství magie přírody, za druhé: stále budeš nosit tento bílý plášť a nebudeš nosit ty černé, za třetí: Po škole půjdeš do lesa a uděláš svou pravidelnou prohlídku a pak se můžeš teprve učit, za čtvrté budeš spát v lese ve svém domě. A to by zatím mohlo stačit. Kdybych si na něco vzpomněl, tak ti dám vědět. Sbal si svoje věci a vydej se na cestu. Chci, aby jsi se účastnil dnešní večeře. Jo a ještě ti změním tvůj sestřih.“ Jakmile to řekl, tak se zvednul a rozplynul se jako pára nad hrncem. Strážce si tedy vzal sebou svoji kamarádku a taky svůj luk a šípy. Před tím, než se vydal na cestu, tak si zkontroloval, zda-li není vidět ani kousek jeho obličeje.

 

                                            *********

 

Ve Velké síni právě probíhala naprosto idylická večeře. Nikdo se nezabýval žádným lordem Voldemortem. Ze všech stran se ozýval cinkot příborů o talíře, rozhovory a v některých místech i smích. Nikdo si však nevšiml dvou mužů u profesorského stolu, kteří se spolu tiše hádali. Když byli v tom nejlepším, tak je vyrušilo zaskřípění dveří. Všichni se tím směrem podívali a uviděli tam Strážce lesa. Brumbál jakožto správný hostitel povstal, aby přivítal nečekaného hosta.

„Dobrý večer“ popřál mu Brumbál.

„Nápodobně“

„Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“ zeptal se Brumbál, který svojí zvědavost neudržel na uzdě.

„Přišel jsem studovat“ Ti, kteří zrovna upíjeli svoje pití se jím zakuckali. Nebyli to jenom studenti, ale dokonce se tam vyskytl i nějaký ten profesor, mezi kterými se vyskytl i obávaný profesor lektvarů. Jeho společník Sirius Black mu s ochotou dal herdu do zad a pak se svatouškovsky usmál. Měl přeci možnost ho majznout a svést to na to, že mu zachraňoval život, což se sice stalo, ale to mu nijak nevadilo.

„Říkal jste studovat? Nejste na školu nějak příliš starý?“ zeptal se Brumbál.

„Kolik si myslíte, že mi je?“zeptal se otázkou

„No, tipoval bych vás podle hlasu na pětadvacetiletého mladého muže“ Na to se samozřejmě Strážce začal smát svým upřímným smíchem, který dokázal zahřát u srdce.

„Čemu se smějete?“

„Musím vám bohužel oznámit, že váš tip byl špatný. Seknul jste se o pouhých devět let“ odpověděl mu s naprostým klidem Strážce.

„Vám je 34 let??“ zeptal se šokovaný ředitel.

„Šestnáct“

„Co šestnáct?“ nechápal Brumbál.

„No mně je šestnáct let“ řekl mu, ale když viděl výrazy ostatních, tak se zase rozesmál.

„No, každopádně váš hlas neodpovídá vašemu věku.“

„To mi říkala i moje máma“

„To myslíte toho kentaura, na kterém se objevila omylem slečna Weaslyová?“ Strážce se kouknul po okolí a hledal zmiňovanou dívku, když ji našel, tak lehce naštvaným hlasem jí řekl:“ To jsi neměla říkat. Vyzradila jsi tajemství. Ale je to i moje vina, že jsem ti to nezakázal. No nebudeme plakat nad rozlitým mlékem že?“ Pak se zase otočil na Brumbála a odpověděl mu ano. Brumbál však už nestál přímo před ním, ale u učitelského stolu, kam se přišel napít.

„Tak mohu nastoupit nebo ne?“ zeptal se podrážděně Strážce.

„Když nám ukážeš svou tvář, tak tě přijmu“ odvětil mu Brumbál. Když ji chce vidět, tak mu ji ukážeme pomyslel si. Ani se nehnul a kápě se mu z hlavy svezla. Když spatřili tvář, tak se od učitelského stolu ozvalo „Potter“ a „James“ naráz. Strážce to však nechápal. Proč mu tak říkají? A proč na něj učitelé koukají jako na Ježíše Krista? Přemítal v hlavě. Tok jeho myšlenek však přerušil Sirius Black.

„J-jak, jak je možné že žiješ?“ ptal se a jeho hlas mu přitom přeskakoval.

„No, narodil jsem se snad ne?“ odvětil nechápavě.

„Narodil?“ opakoval nevěřícně Sirius.

„No ano. To je někdy následek toho, když spolu dva lidi mají sex. Velmi příjemná věc ten sex je.“ Když se na ně kouknul, tak dodal. „ Neznáte? Tak to máte pěkně blbé, ale myslím si, že víte, co to ten sex je, když je tady docela dost dětí“ Sirius toho už však měl dost, a tak vstal, aby dal svému dlouholetému příteli, kterého celý svět považoval za mrtvého, facku, aby se vzpamatoval. Už se napřahoval, když ho něco zaujalo. Ty oči. Takové přeci neměl James, ale Lily. Ale vždyť je tolik podobný Jamesovi. Jeho obrátky pracovaly na 100 %, když v tom mu to docvaklo. Silně ho objal a řekl. „Harry. Já-já už myslel, že jsi mrtvý“ zavzlykal mu do pláště. Jenže to se už Strážce vzpamatoval a odtáhl se od něho.

„Promiňte, ale já nevím, kdo jste a kdo je ten Harry“ Sirius se zmateně podíval na Brumbála. Pak se ale kouknul zpátky na svého kmotřence, když o tom nevěděl. Strážce se mu kouknul do očí. Pozorně si prohlížel jeho tvář. Cítil, že tohohle muže zná, ale nevěděl, kdo to je. V hlavě se mu začal tvořit nátlak, že zavřel oči a pevně se chytil Siriuse Blacka. Ten na něj mluvil, ale on to nijak nevnímal.

 

 

„Nazdárek Harry. Dneska si spolu užijeme spoustu zábavy. Taťka s mamkou si vyrazí ven a tvůj oblíbený kmotříček tě bude hlídat“

„Nerada ti kazím Siriusi tvoje představy o oblíbenosti u něj, ale pokud sis toho nevšiml, tak jsi jeho jediný kmotr“ odpověděla mu žena se zrzavými vlasy.

„Vždyť já to vím Lily. A kde je vlastně James?“ zeptal se zvědavě.

„Ten právě bojuje v ložnici s kravatou. Rozhodl se, že svoje výročí našeho prvního rande oslavíme v mudlovském prostředí“ odvětila mu žena. „Ale, koukejme, kdo pak se to k nám přidal. Tatínek Harry konečně vyhrál svůj boj s kravatou“ ušklíbla se na svého syna.

„Ha-ha. Moc vtipné miláčku. Tak pojď. Je nejvyšší čas vyrazit“ řekl a sklonil se nad svého syna, kterého už držel jeho přítel Sirius. „Buď hodný Harry a dej pozor na Siriuse. Víš jak rád blbne“ říkal mu s úsměvem na tváři jeho táta James.

„Tak teď nevím, kdo je tady dospělej. Pokud se nemýlím, tak jsem to já, takže dohled mám mít já. A vůbec běžte už. My si vystačíme“ řekl Sirius a přitom sledoval Lily, jak dává svému synovi pusu na rozloučenou. Pět minut na to, co odešli se malý Harry rozplakal a Sirius nevěděl, co s ním. Přebalit nepotřeboval, hlad neměl a spát se mu taky nechtělo. Proto ho nechal v postýlce a skryl si obličej do dlaní a pak je rychle dal pryč a řekl „BAF“ to se samozřejmě prckovi líbilo a tak to dal najevo tleskáním a taky se usmíval. Když to udělal Sirius už asi po desáté, tak ho to přestalo bavit. Když se kouknul na Harryho, tak se chtě nechtě musel usmát, protože to Harry udělal taky a pak si zažvatlal.

 

O několik dní později

„Lily? Já už nevím, co mám dělat. Pořád brečí a po chvilce si zakryje obličej a pak zase brečí“ říkal zcela zoufalý James své manželce.

„Já taky nevím, co mu je. Hrozně mi to rve srdce, když brečí. Kdyby tady byl aspoň Sirius. Ten dokázal Harryho vždycky utišit. Jenže on musí plnit nějakej úkol pro Řád.“

„Vím, že se o něj bojíš, ale Sirius je dobrej a nevzdává se lehce“

„Mluvil tu někdo o mně?“ ozvalo se ode dveří.

„Siriusi,kamaráde. Tak rád tě zase vidím“ říkal mu James a přitom jej objal.

„Taky vás rád vidím. Kde je vlastně můj kmotřenec?“ Ani tu otázku nedopověděl a z vedlejšího pokoje zaslechl pláč. „Co mu je? Není nemocný?“ ptal se hnedka, když uviděl jejich tváře.

„Je zdravý jako řípa, jen…prostě většinu času co je vzhůru, tak poslední dva dny probrečel a pořád si skrývá obličej a my už nevíme, co máme dělat“ odpověděl mu James. Když se Sirius sklonil nad postýlkou, tak dítě přestalo plakat. Usmálo se na něj, zatleskalo a pak si rychle skoval svejma ručička obličej. Pak je rychle dal pryč a zažvatlal si. Sirius se usmál a vzal si ho do náruče. „Ty jsi ale chytrý kluk. Abych se přiznal, tak jsem si nemyslel, že by sis to pamatoval, ale jak tak koukám, tak pamatoval.“ Když Sirius viděl zmatené obličeje Jamese a Lily, tak jim vše vysvětlil a celý příběh zakončil: „Promiňte, já nevěděl, že vám tím přidělám starosti, ale už jsem byl zoufalý.“

„V pořádku-“ promluvila Lily „- aspoň víme, že tě náš brouček má moc rád“ usmála se.

 

Když se Strážce vrátil do reality, tak si uvědomil, že klečí na zemi. Nechápal to, vždyť naposledy přeci stál, nebo snad ne? Pomalu zvednul hlavu a kouknul se do starostlivých očí svého kmotra. Nevěděl co mu má a hlavně, jak mu to má říci. Proto se rozhodl využít vzpomínek. Lehce se usmál, pak vyprostil ruce z těch kmotrových, zatleskal a skryl si obličej a nakonec ho zase rychle odkryl a řekl BAF tak, že jej slyšel jenom jeho kmotr. Ten to nevydržel a jeho oči se zalily slzami a pěvně obejmul Harryho.

„Ty- ty si to pamatuješ? Jak? Vždyť je to tak dávno a tys byl tak maličkej“ brečel dál Sirius jako želva a taky přitom vzpomínal na jejich hru. „Tohle je  můj nejšťastnější den po dlouhých patnácti letech. Myslel jsem si, že to bude den, kdy mě propustí z Azkabanu. Ani to, že toho prašivce Pettigrewa už nikdy nikdo nespatří mi neudělalo radost tak, jako tohle. Děkuji. Bože děkuji za návrat mého kmotřence“ plakal dál, ale to už nebyl jediný. K této dvojici se přidala i většina děvčat, které tento příběh dojal.

„Takže ta krysa je mrtvý?“ zeptal se přeskakujícím hlasem Strážce.

„Jo. Ty snad víš, kdo to byl?“

„Před několika dny jsem na něj přišel. No a pak jej i potrestal“ přiznal.

„To tys byla ta osoba? Takže díky tobě jsem na svobodě?“ zeptal se, ale to do toho už zasáhl i Brumbál.

„Myslím, že bychom měli tady pana Pottera zařadit do jeho koleje, aby si mohl odnést své věci do pokoje.“

„Málem bych zapomněl. Já nebudu spát na Hradě. Mám mnoho povinností v lese. Taky budu nosit tento plášť a ne ten černej a taky, když budu cítit, že se děje v lese něco špatného, tak odejdu i z hodiny. Pokud mi toto nepovolíte, tak nebudu smět navštěvovat tuto školu“ řekl mu na rovinu.

„Dobrá. Myslím, že v tomto nebude problém. Tak pojď chlapče“ vyzval ho a tak se spolu s kmotrem vydal k čelnímu stolu, před kterým již stála stolička s moudrým kloboukem. Brumbál klobouk zvedl a na celou síň řekl HARRY JAMES POTTER a pak dal Harrymu na hlavu klobouk.

 

„Ale Potter. Takže ty jsi se vrátil? Abych se přiznal, tak jsem už ani nedoufal. Ale co to vidím? Ty jsi přelstil Osud, který ti nalajnoval život jako nikomu jinému před tebou? Tak to teda smekám před tebou klobouk chlapče…Moment. Vždyť to nejde, když já sám jsem klobouk“ nad tímto se musel Strážce pousmát. „Kam tě ale zařadit? Tví rodiče patřili do Nebelvíru. A jak tak koukám, tak ty tam půjdeš taky“ řekl mu a pak na celou síň řekl. „TENTO CHLAPEC JE CELOU SVOJÍ DUŠÍ A SRDCEM PRAVÝ NEBELVÍŘAN. JE TO SICE DLOUHO LET, ALE JE PODOBNÝ SAMOTNÉMU ZAKLADATELI TÉTO KOLEJE.“

„Takže Nebelvír. Jsem na tebe hrdej Harry“ poplácal ho po rameni Sirius a Strážce mu to oplatil svým úsměvem.

Poslední komentáře
30.08.2007 15:08:53: je to nádherný a hrozně moc zajímavě podaný.Doufám,že v tom budeš dál pokračovat
19.08.2007 20:54:53: pošli mi autorizaci prosímtě
19.08.2007 19:27:30: HUPS ZAPOMNĚL JSEM NA PŘEZDÍVKU
19.08.2007 19:27:02: Platí to číslo na icq?Nebo máš nové icq?Napsal jsem ti na něho