Nebezpečné je věřit i nevěřit

J.B.

1.kapča k J.B.

a je tu první kapča přeji příjemné počtení a pěkně tu kapču zdrbněte, abych věděla, jestli má cenu pokračovat nebo ne                                                                                                                                                                                                                                                                                                     

Bylo prvního září, a to znamená zahájení školního roku slavnostní večeří a zařazováním prvňáčků. Nyní však večeře probíhala v plném proudu, když se otevřely dveře a z nich rázným krokem kráčela dívka k učitelskému stolu. Byla vysoké, štíhlé postavy, s dlouhými černými vlasy a s opálenou pletí. Byla oblečená celá v černém. Na sobě měla síťované punčocháče a kozačky na vysokém podpatku, koženou minisukni a tílko. Všichni se za ní otáčeli, nejvíce však pánské osazenstvo. Jediné, co jim vadilo byl její povýšenecký výraz v obličeji.

U nehelvítského stolu šťouchl pohledný černovlasý mladík jménem Sirius Black do svého nejlepšího kamaráda.

„Koukni se na ni, jak se nese a ten výraz. Vsadím se o láhev whisky, že půjde do Zmijozelu“ prohlásil Sirius.

„Nebudu se vsázet o něco, co je jasné Tichošlápku“ odpověděl mu.

„Hm, i tak to je kost.“

„Jo, je,“ zadíval se k učitelskému stolu, kde se ona neznámá vybavovala s ředitelem.

 

                              ………………………….

 

Zastavila jsem před mužem, o kterém jsem věděla, že je to zdejší ředitel. Viděla jsem, jak se na mě dívá se zájmem přes ty své půlměsíčkové brýle. Než však stačil něco říci, tak jsem ho pozdravila.

„Buonasera“

„Dobrý den slečno…“ podíval se na mě a čekal, až ho doplním.

„Potterová. Jessica Beatriz Potterová“ představila jsem se. Jelikož jsme vedli spolu tichou konverzaci, tak nás slyšeli jenom nejbližší profesoři.

„Vy jste dcera Jane  a Johna Potterových?“

„Si“

„Dobře, ale já si nevzpomínám, že bych četl nějaký dopis o přestupu“hodil na mě tázavý pohled.

„Žádný jste nemohl, protože jsem žádný neposílala. Abych řekla pravdu, tak jsem se definitivně rozhodla před několika hodinami. Asi tak pěti“ usmála jsem se na něj.

„Dobře. Takže vás představíme, zařadíme a po hostině vás ke mně dovede primus pan Remus Lupin, který sedí u vašeho bratra.“

„Šlo by přehodit to pořadí?“ optala jsem se. Když jsem si všimla jeho pohledu, tak jsem dokončila. „No, jako nejdříve to zařazení a poté to představení.“ Kývnul na souhlas a ukázal na stoličku s kloboukem. Přistoupila jsem tedy k němu a hned, jakmile jsem si ho nasadila, jsem se usmála na celou síň.

 

„Ahoj, jsem Jessica, ale můžeš mi říkat Jess. Jak se jmenuješ ty?“ začala jsem konverzaci v duchu s kloboukem.

„Také tě zdravím. Proč se ptáš, když víš, že se jmenuji Moudrý klobouk?“

„Ze slušnosti. Ale víš, že to není moc originální jména? Já vím, teď můžeš říci, že Jessica taky ne, ale když to tak vezmu, tak Moudrý klobouk není ani jméno. Víš co? Budu ti říkat Barnie. Ju?“

„Jsi zvláštní.“

„To jsem. Ale ty jsi zase jedinečný.“

"Jsi první, která mi to řekla"

„Pak jsem ráda, že jsem první.“

„To já také. Povídá se mi s tebou dobře, ale už abych tě měl zařadit. Můžeš se zastavit kdykoliv u ředitele a můžeme pokračovat. Mimochodem upřímnou soustrast,“ jakmile to řekl, tak mi můj úsměv z tváře zmizel jako mávnutím proutku.“ Pošlu tě za bratrem“ řekl mi, než na celou síň vykřikl NEBELVÍR. Prozatím jsem se rozloučila a podala ho stepující ženě vedle mě. Když odešla, tak jsem si stoupla na její místo.

„Milí studenti, rád bych vám představil novou studentku, která k nám přestupuje,“ odmlčel se a rozhlédl se po studentech, jak visí na každém jeho slově. Bože, miluji, když někdo někoho napíná. Brumbál je můj člověk. „Jessica Potterová.“

 

Huh. Teda jako čekala jsem všechno, ale že mi budou tleskat jenom prváci, mě překvapilo. Před tím se na mě dívali se zvědavostí, ale tentokrát s překvapením. Vydala jsem se k nebelvírskému stolu, kde jsem si přisedla k prvákům. Ještě jednou jsem se rozhlédla a všimla jsem si, jak přelétávají pohledem k mému bratrovi. Koukla jsem se na jeho kamarády. Vypadali překvapeně jako ostatní. Bratříček se zřejmě nepochlubil ani kámošům, že má sestřičku.

Jakmile se mí současní spolužáci vzpamatovali, tak všichni začali hovořit se svými sousedy, což mělo za efekt to, že to tam vypadalo jako v úle. Zavedla jsem rozhovor s prvačkou, která vypadala roztomile. Jmenovala se Susan. Taková malá brunetka s modrýma očima. Poočku jsem se občas podívala směrem k Jakešovi. Jeho dva kámoši do něho neustále něco hustili, ale vypadalo to tak, že je neposlouchal.

Hledala jsem Brumbála, ale on už tam nebyl. Sakra, jak to udělal? Přece bych si ho všimla, kdyby odcházel…No jasně. Východ pro učitele. Jakože jsem si toho nevšimla? Asi bych za ním měla jít. Vstala jsem a pomalu jsem se šourala ke skupině u mého bratra. Koukali na mě.

„Ahoj, ty jsi Remus Lupin?“ zeptala jsem se mladíka, který měl několik jizev v obličeji. Přikývl. Už jsem se nadechovala, když promluvil černovlasý mladík.

„Jsi tu chvilku a už jsi se zamilovala do našeho Remíka? Ty teda nezahálíš“

„Ne, že by nebyl hezký, ale musím ti oznámit…“ nedopověděla jsem, protože jsem čekala, až se mi představí. Zřejmě má pomalé vedení. Jako jediný to pochopil Remus.

„Sirius Black“

„Héj, to je moje jméno“ ozval se rozhořčeně.

„On to ví, jenom mi tě představil, když ty máš tááákhle pomalé vedení. Ale zpět k předchozímu rozhovoru.. Musím ti oznámit Siriusi, že tvoje dedukce je naprosto mylná. Tadyhle Remus mě má na žádost ředitele dovést do ředitelny. Což mi připomíná, že  bychom měli vyrazit. Tak jsem ukončila debatu a vyrazila ven z Velké síně. Z počátku jsme šli mlčky, až ho nakonec přerušil on.

„Ty jsi s Jamesem do příbuzenstva?“ vyznělo to tak nesměle.

„Sí“ stručná ale výstižná odpověď.

„Jsi jeho sestřenice?“

„Non“

„Neteř?“ tak teď mi lichotí.

„Non“

„Teta?“ tak tohle mě teda fakt dostalo. Já a jeho teta? Se divím, že ho nenapadla babička. Copak vypadám na to, že bych mohla být jeho tetou?! Nakonec jsem mu přeci odpověděla.

"Non"

"Sestra?" zeptal se nejistě...Zřejmě mu to připadá jako nejnepravděpodobnější otázka.

„Sí. Přesněji řečeno dvojče. Mladší.“ Ha, tak tohle ho asi dostalo. „Nezmínil se co?“ záporně zakroutil hlavou. „Vlastně mě to ani nepřekvapuje“ dodala jsem, ale to jsme stáli před jakýmsi chrličem. Došlo mi, že to je nejspíše vstup do ředitelny. Tázavě jsem se na něj podívala. Pochopil.

„Lékořice“ řekl a s tím, že se uvidíme na koleji se rozloučil. Stoupla jsem si na točité schody, které nejenom mě vyvezli nahoru. Lehce jsem zaťukala. Sice to není můj styl, ale alespoň dneska jim nechám iluze o slušné studentce. Vstoupila jsem. V místnosti kromě ředitele byla i ta stařena, které jsem vracela Barnieho. Hledala jsem ho, až jsem ho našla na nejvyšší polici.

„Čauky Barnie. Jsme se dlouho neviděli co? Nemáš tam nahoře závratě?“ zahájila jsem znovu konverzaci a těch dvou jsem si moc nevšímala, teda prozatím.

„Ehm“ odkašlal si Brumla. „Kdo je Barnie?“ No jo. On to vlastně ještě neví.

„No víte, to je můj kámoš“ sledoval mě. „Hrozně dobře se mi s ním povídá…“ Než jsem však stačila ještě něco říci, tak mě Barnie přerušil.

„Mě s tebou taky“ To se na něj kouknul i Brumbál a Barnie mu kývnul na nevyřčenou otázku. Já jsem mezitím na Barnieho střelila naštvaný pohled, protože mi překazil můj plán ho napínat. Chjo.

„Takže slečno Potterová, budu potřebovat vaše studijní výsledky z vaší bývalé školy. Také NKÚ“ tak teď přijde část, kdy budu muset hóódně vysvětlovat. Beze slov jsem mu podala mé výsledky. Mlčky jsem pozorovala, jak si je prohlíží, a pak nad nima pronáší kouzlo. Takže jsme se o něm dozvěděli, že italština není jeho kamarád. Mezitím jsem sledovala stařenu a čekala, jestli se mi někdy představí nebo ne. Zřejmě jí to docvaklo a představila se mi jako Minerva McGonagallová. Je to zástupkyně ředitele a ředitelka Nebelvíru.

„Slečno?“ upoutal mou pozornost Brumla. „Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že zde máte OVCE?“ Hih, tak teď jsem zvědavá, jak zareaguje.

„Znáte školu, který je známá pod zkratkou AB?“ Zřejmě mu to docvaklo, protože to vypadalo jako kdyby to s ním mělo seknout. Stařena začala kuckat, protože zrovna decentně upíjela svůj čaj.

„Chcete mi říci, že jste studovala Akademii bohů?“ přikývla jsem. „Ale jestliže máte OVCE, tak proč chcete nastoupit do sedmého ročníku?“

„No, asi proto, že jsem se vrátila do Anglie před nebezpečím, které bylo v Itálii. Vím, tady je taky, ale tam si myslí, že mě zabili. Nechci se tam před nima producírovat a čekat, až jim dojde, že jsem živá. Proto jsem tady. Bradavice jsou známy jako jedno z nejbezpečnějších míst. Rozhodla jsem se tedy nastoupit sem a ochránit svého syna.“

„Syna?!“ ozvalo se od obou. Mávla jsem rukou, což byl signál pro mou společnici, která byla skryta pod neviditelným pláštěm s mým malým broučkem.

„Toto je můj syn Lucas a toto je moje přítelkyně Lucy. Je němá, takže se s vámi domluví za pomoci znakovky nebo psaním. Bude se starat o Lucase zatímco budu na vyučování“ dokončila jsem.

„A otec?“ zeptala se stařena. Posmutněla jsem.

„Je mrtvý“

„To je mi líto. Kolik mu je?“ zeptala se.

„Na konci listopadu rok“

„Ale, to jste musela otěhotnět v patnácti?“

„V šestnácti. Bude mi osmnáct jako Jamesovi.“

„Myslím, že bude lepší, když budete mít jeden společný pokoj se slečnou Lucy“ přikývla jsem.

„Chtěla bych vás požádat, zda by jste mohl informovat ošetřovatelku, aby měla připravené lektvary pro děti do pěti let?“

„Myslím, že bude lepší, když zavoláme Poppy i Horácia, který zásobuje ošetřovnu lektvarama. Minervo, byla by jsi tak laskavá a přivedla je?“ jenom kývla a zmizela. Já jsem si vzala svého syna, který už spal. Bylo toho na něho dneska hodně.

„Mohu-li se zeptat, proč vaše přítelkyně nechodí do školy? Zdá se mi stejně stará jako vy. Nebo i ona studovala AB?“

„Nestudovala. Je moták. Sice pochází z jedné významné kouzelnické rodiny, ale nezdědila magii.“

„Aha“ velice inteligentní že? Hele, kdopak nám to dorazil.

„Slečno, toto je Horacio, učitel lektvarů a ředitel Zmijozelu a toto je Poppy Pomfreyová, zdejší ošetřovatelka.“ Se překonal, když mi je představil.

„To je dítě“ dostala ze sebe ošetřovatelka. To je postřeh co?

„Ano je. Právě proto jste tady. Tady slečna Potterová chtěla, aby jste byli informováni o jeho přítomnosti a byly tak připraveny lektvary pro děti do pěti let. Doufám,  že vám je jasné, že toto musí zůstat mezi námi. Kvůli jejich bezpečí“ odmlčel se, přičemž mě se zájmem pozoroval. „No, myslím, že to je vše. Minervo, odveď prosím dámy do Nebelvíru“ to byl pro mě signál. Předala jsem syna Lucy a oba je schovala pod neviditelný plášť. Kývla jsem, že můžeme vyrazit. Celou cestu jsme šli mlčky, občas na mě hodila pohled, který jsem ze začátku nechápala, ale nakonec jsem ho rozšifrovala jako pohoršený. Nejspíš si myslí, že jsem nějaká děvka podle oblečení a to, že vychovávám dítě mi asi u ní neprospělo. Ale co, od zítřka to všechno začne.

„Heslo je odvaha. Plně věřím, že se budete chovat jako na vaší předchozí škole“ jo, tak kdyby věděla, jak mi teď přihrála. Vchod byl už otevřený, tak jsem vstoupila. Bylo už pozdě, takže se není čemu divit, že ve společenské místnosti už nikdo nebyl.

 

Poslední komentáře
05.01.2010 18:28:35: pecka poviedka .. inač rozbieham si blog, tak nechceš spriateliť? keď hej tak mi napiš na www.dark-m...
15.06.2008 15:35:59: Tak teda čekala sjem všechno ale toho syna ne :-D Ale je to super a ráda se spřátelím :)
30.12.2007 15:27:11: juuu, teda jsem nečekala, že se vám to bude tolik líbit...sice vás komentovalo jenom šest, ale u zač...
28.12.2007 17:50:29: to je úžasný! SL a J.B. jsou nejlepší povídečky co tu máš rozpsané! doufám, že je dokončíš...