Nebezpečné je věřit i nevěřit

Můj

2. kapitola 1/2

Šťastný Nový rok Vám všem přeju a hlavně, ať se Vám všechno v tom novém roce daří.

                    Vaše Sook:)

              Přemístil se na místo, které se mu tak vrylo do paměti bylo snadné. V tomto čase roku ráno tmavlo, ale při soumraku bylo nutné mhouřit oči kvůli sněhu, ale bylo jednoduché prohlédnout si dům do každého detailu. Snape neklidně potřásl hlavou. Věděl, že je tady mnoho mudlů,  ale tolik! Cožpak je opravdu nezbytné žít tak blízko sebe? Domy s úhledných řadách, jako náhrobky, nerozeznatelné jeden od druhého. Drobné trávníky, posekané jako podle pravítka.

           

            „Mudlové“ vydechl a soucítil s dítětem-kouzelníkem, které mělo šanci žít v takovém sterilním prostředí. Magie potřebuje pro přežití nepořádek a chaos, připomínal si Snape, ignorujíc fakt, že přesně toto nenáviděl v kouzelnickém světě. Protože při připrávě lektvaru-i u kouzelníka, který připravuje lektvary je důležitá přesnost a správnost.

 

            Z kapsy si vytáhnul neviditelný plášť, který mu dal Brumbál.

           

„Chránil jsem ho jednomu příteli,“ řekl ředitel s úsměvem, „ale nemyslím si, že by mu vadilo, že jej použiješ pro dobrou věc.“

           

            Schovaný pod neviditelným plášťěm a za pomoci hůlky, Snape otevřel dveře a tiše vstoupil dovnitř domu. V první okamžik cítil po celé kůži teplo, poté už jenom nepříjemné teplo kvůli zimnímu plášti. Ignoroval mírné nepohodlí, a vydal se úzkou chodbou až ke schodišti. Muž se podíval na zarámované fotografie na stěnách a uvnitř sebe cítil, jak se něco v něm sevřelo.

 

Tak jaký je.

 

            Když postupoval od spodní části bylo možné vidět, jak se chlapec s postupnými roky měnil: kulaté dítě v pleténém oblečení, tlusté dítě s nepříjemným vzhledem a jemnými světlými vlasy, první den ve škole-batoh na zádech, ulízané světlé vlasy, ještě více kulatý, zachmuřený obličej.

 

            Počkat, světlé vlasy?

 

            Snape se zamračil, prohlížel si fotografie, a přál si, aby mudlové neměli nepohyblivé fotografie. Bylo těžké pochopit něco na nepohybujících se, zamračených obličejích. Na všech bylo jedno. Kulatý obličej, světlé vlasy, nejasné modré oči.

 

            „Očekával jsem že uvidím Lilyiny oči,“ přemítal Snape. „Proč jsem si myslel, že uvidím její oči?“

 

            A najednou pochopil. Jizva, známá celému kouzelnickému světu. Znak ve tvaru blesku, nebo něco takového je nesmyslné. A u tlustého blonďatého dítěte, jehož fotky pokrývali všechny stěny, nic takového neviděl.

 

            „To znamená, že to není Harry.“

 

            Ulevilo se mu, když uslyšel, jak se za ním otevřely dveře, a když se ohlédl, uviděl to, co chtěl.

            Lilyiny oči. Bledě růžovou jizvu. A…- žaludek se mi znova sevřel- rozcuchané vlase, temné, jaké má on sám.

 

            Chlapec se rozhlédl po místnosti a vyšel z přístěnku pod schody. Zhluboka si povzdechl, prošel komnatou a zastavil se přímo naproti Snapeovi, vzhlédl skrz velké kulaté brýle. Se zběsile bušícím srdcem nedokázal Snape pochopit, jak je možné, že prohlédl mocné kouzlo neviditelného pláště. Pak si uvědomil, že chlapcův pohled není upřen na něj, ale na něco za ním. Udělal jeden krok do strany a otočil se a pak pochopil, že chlapec obdivoval jasná světla na vánočním stromečku.

           

Pod stromkem ležela hromada dárků, zabalených v barevném papíře a ozdobené mašlemi a stuhami. Harry natáhl ruku a nesměle se dotknul krásného lesklého předmětu, který byl nejspíš nějaký mudlovský dopravní prostředek s černámi gumovými koly a pedály.

 

Útlá ručka pohladila lesklý kov a rychle se odtáhl, když někdo s dupáním sešel ze schodů a vletěl do pokoje.

 

„Neopovažuj se sahat na mého kolo, Harry,“ zakřičelo blonďaté tornádo. To byl chlapec, který byl zachycen na všech těch fotografiích, jehož zlostný pohled bylo nemožné nepoznat.

 

„Jenom jsem se díval,“ odvážně řekl Harry, ukrývajíc ruce za zády.

 

„Drž se od něho dál,“ pohrozil tlouštík. A potom ohrnul ret a zakřičel tak hlasitě, že Snape sebou překvapením cuknul. Kouzelník totiž nepředpokládal, že dítě v tomto věku může vydávat takové zvuky.

 

„Mami! Mohu si teď rozbalit jeden dárek?“

 

„Och, Dudlíčku!“ Z druhé místností přicházela žena utírající si své kostnaté ruce o zástěru. „Vždyť víš, že tatínek rád otvírá dárky ráno na Vánoce.“

 

„Jenom moje kolo, mami, prostím“ zakvílel chlapec. Snape pocítil silné přání vytahot ho za uši. Tlustý chlapec se s nenávistí podíval na Harryho. „Bojím se, že si Harry v noci vyzkouší na něm jezdit, a já nechci, aby mi ho rozbil.

 

„Nechci jezdit na tvém pitomém kole,“ bručel Harry a tmavovlasá žena se na něho podívala a zhnuseně ohrnula rty.

 

„O tom ani nepřemýšlej,“ prudce pronesla. „No dobře, můj miláčku. Jenom jeden dárek a to tento. Tatínek přijde brzo a nás čeká krásna štědrovečerní večeře.

 

„A proč si Harry neotevře jeden ze svých dárků?“ zlostně se zeptal Dudley, poté vypoulil své malé, prasečí očka. „A jo! Žádné dárky přece nemá. Nemá ani matku ani otce, kteří by mohli koupit dárky.

 

            „Ale ano, má dárek“ odporovala vztekle žena.

 

            Harry se na ní překvapeně podíval. Příliš velké brýle mu sklouzly níže a tak je již naučeným gestem posunul zpět.

 

            „Mám dárek?“ zeptal se, se zatajeným dechem.

 

            „V sáčku,“ řekla a ukázala na papírový sáček za stromečkem. „Ach, moje brambory!“ vyletěla z místnosti. Snape nepřátelsky přimhouřil oči, díval se, jak Harry s třesoucími rukami dostává sáček. Tak o tomhle mluvil Brumbál. Tihle hloupí mudlové rozmazlují svého protivného potomka, neohlížejíc na sirotka, který byl svěřen do jejich péče. Ve skutečnosti to není nic překvapivého.

 

            Dudley se zasmál. Harryho spodní ret se roztřásl, tak si jej zkousnul, aby nezačal plakat.

 

            „Staré věci,“ škodolibě se tlouštík zasmál. „Moje staré věci“

 

            „Drž hubu,“ tiše řekl Harry a jeho tenká ramena poklesla.

 

            Dudley sundal ze svého kola krásnou mašli a rukou přejel po hladkém, koženém sedátku.

 

            „Jestli budeš drzý, tak ti nedovolím se projet na mém kole,“ řekl s úsměškem.

 

            „Kdo potřebuje tvé pitomé kolo!“ křikl Harry. Ale uvidíš. Dostanu lepší dárek. Zítra, na Vánoce.“

 

            „Ale ano, samozřejmě,“ Dudley se znova zasmál, přehodil nohu přes kolo a usadil se na ní pohodlně.  „To stejné si říkal i v loni. Tehdy sis myslel, že přijede Santa a přinese ti dárek. Který Santa, Harry? Ten z obchodu na High Street nebo ten, který žebrá na rohu?“ S tím šlápnul na pedál a jezdil po místnosti a zvonil na zvonek.

 

            Harry se znovu podíval na nádherný stromeček, ale radost se v jeho tváři už neobjevila. Snape přinutil nedívat a odešel z místnost. Letmý pohled do přístěnku mu potvrdil jeho podezření- tenká stará matrace na zemi a krabice hadrů dokazovala, že zde chlapec spal. Vzdychl a zakroutil hlavou. A lidé se ještě diví, proč se mudlům vysmívá pro zábavu. Tihle protivné bytosti, nemohou ani po dobrém jednat s dítětem, které jim bylo svěřeno do péče.

 

            „Avšak,“ řek si sám pro sebe, když vyšel z přetopeného domu, šťasten, že může dýchat chladný vzduch, „chlapce nemučí hladem a nebijí ho. Má střechu nad hlavou a jídlo. Těmhle mudlům je nutné pouze připomenout, že jsou povinni se lépe starat o dítě.

 

            Kromě toho, ikdyž on chlapce nechtěl, tak to neznamená, že má někdo právo s ním špatně zacházet.

 

            Obchod s hračkami na Diagon uličce před Vánocemi měl otevřeno dlouho do noci, a uvnitř bylo velmi živo. Snape prošel kolem hloupě se usmívajícími kouzelnickými panenkami, které zpívali provokativně vysokými hlásky,- navíc se prodávalo příslušenství- kromě malých protivných figurek, křičících bolestí a přeměňujích se na vlkodlaky se zuby a tekoucími slinami.

           

            „Úžasné,“ vzdychl nějaký chlapec, který se lepil nosem na skleněnou výlohu. Na skle zůstal mastný flek. Vedle něho hovořil vysílený prodavač sezákaznicí.

 

            „Ne, madam, už více neobchodujeme se samohrajícími bubny. Všechny nám posílali rozhořčení rodiče, jejichž děti je dostali jako dárek. V minulém roce jsem většinu část ledna strávil s hůlkami v uších.

 

            „Promiňte,“ snažil se Snape překřičet písně a šum, a přitom nebýt hrubý. „Potřebuji hračku“

 

            Prodavač se na něj podíval takovým pohledem, že i bazilišek by se podivil, že zadržel na ústech štiplavou odpověď.

 

            „Chlapec nebo děvče?“

 

            „Chlapec. Ale nechci kouzelnickou hračku.“

 

Prodavač ohrnul ret a znova to schoval.

 

            „Co?“ zeptal se nakonec.

 

            Snape se porozhlédl podrážděným pohledem po obchodě.

 

            „Všechny hračky tady něco dělají. Potřebuji hračku, která se nehýbá.“

 

            „Nepohyblivou hračku?“ zopakoval prodavač. „To je něco nového. Mohu se zeptat, pane, proč potřebujete takovou hračku?“

 

            „Zeptat se můžete,“ ozval se Snape, sevřel rty a vyzývavě se zadíval na muže.

 

            To ale do rozhovoru vstoupila prodavačka, která se zájmem poslouchala jejich rozhovor.

 

            „To je pro dítě narozené u mudlů?“ zeptala se zdvořile a pak strčila do muže loktem. „Víte, Bingley, někdy i rodinný příslušníci chtějí koupit hračky pro děti, které žijí u mudlů.“

 

            „Tak jste si je měl koupit v mudlovských obchodech,“ zavrčel prodavač. „Poslouchejte pane, je mi to líto, ale hračky, které nic neumí teď není poptávka.“ Ukázal na přeplněnou místnost, kde chlapci skákali na dřevěných konících- koníci kývali hlavou a dokonce přesvědčivě ržáli; kostky sami skládali zámky s věžemi a se smíchem se skládali do krabic. „Pokud hračka nelítá, nezpívá nebo se v něco nepromění, tak o to děti nemají zájem.“

 

            Snape zadržel nadávky, litoval, že ho něco takového napadlo, ale pak se prodavačova tvář rozjasnila a prstem si hladil rty.

 

            „Možná,“ řekl zamyšleně a protalčil se davem do prodejny. Snape jej následoval a pod nos si mumlal, že hledání by mělo být jednodušší.

           

            „Leželo to tam celou dobu, už když jsem začínal pracovat v tomto obchodě,“ řek muž a vytáhl z horní police starou vybledlou krabici. Její povrch byl zdoben podivnými ornamentami, ale nakonec vybledné barvy a složité ornamenty  byly pokryté prachem. Prodavač otřel prach, sundal víčko a Snape vyndal hračku.

 

            „Panenka?“ zeptal se nejistě a jeho prsty pohladili měkký samet se zlatými výšivkami.

 

            „Soška!“ rozhořčeně ho opravil prodavač. „Je to Merlin!“

 

            Skutečně, byl to Merlin, s černým vlajícím plášťěm ozdobeným zlatými hvězdičkami. V ruce držel hůl s průzračným krystalem na konci, jeho špičatý klobouk zdobil stříbrný půlměsíc.

 

            „Ne vím přesnš, co měl dělat,“ objasnil prodavač, „kouzla dávno přestala působit. Ale on je udělán, podívejte…“

 

            „Vezmu si ho,“ přerušil jej Snape. Nevěděl, jestli pětiletý chlapec dokáže ocenit podobný dárek, ale věřil, že nic vhodnějšího už stejně nemůže najít. Kromě toho, na téhle loutce bylo něco přitažlivého: bílý porcelánový obličej byl klidný a moudrý, a šedé vlasy a vousy – měkkými jako prachové peří.

 

            „Ano, vezmu,“ přistoupil Snape.

 

            Prodavač byl tak rád, že se zbavil  nepříjemného zákazníka a staré zatuchlé hračky, že mu ji prodal za babku, ktomu mu dal ještě kartičku na jméno a mašličku.

           

Poslední komentáře
28.03.2010 19:48:14: ahojte lidičky, s Blackes víme, že to tu jde hrozně pomalu, ale jsme na vysoké, nevíme, jak vy, ale ...
28.03.2010 18:40:48: rychle další kapitolu, jsem zvědavý, jak to bude dál
28.03.2010 18:39:48: doufám, že budeš pokračovat ve psaní téhle povídky, protože se mi moc líbísmiley${1}
04.02.2010 17:30:49: hezká kapitola, kdy přidáš další část? dlouho tady nic nepřibylo smiley${1} a je to škodasmiley${1}