Nebezpečné je věřit i nevěřit

Ošklivá, ale statečná a nadaná

13. kapitolka k OSN

Tak je tu další..upozornuji, že další kapitolku přidám až se zde objeví 25 komentů od různých lidí a jestli se tady objeví, tak přidám nejdříve příští víkend
PS: Pasu, já jsem napsala k této povídce, tak doufám, že ty přidáš k ENP, což je vlastně další podmínka pro přidání další kapitolky....jsem hnusná co?

Po večeři mě James odvedl do Nebelvíru společně s Poberty a Lily. Neustále po mě celou cestu pokukovali, což mi vadilo, ale nedala jsem na sobě nic znát. Pak jsme stanuli tváří v tvář Buclaté dámě. Lily sice řekla heslo, ale ta tučná (no já mám co říkat) ženská nás odmítala pustit. Ať se všichni snažili sebevíc, tak ne a ne nás pustit. A proč? Protože jsem měla na sobě zmijozelský odznak. Stáli jsme už něco kolem pěti minut, když v tom se moje lemy ze zelené změnili na oranžovou a odznak, na kterém byl had byl nyní nebelvírský lev, neboli také označován jako gryfin. Když Růžovka uviděla změnu, tak nás neochotně vpustila dovnitř.

„Kdo to udělal?“ zeptal jsem se a přitom ukázala na svůj hábit.

„Já myslel, že jsi to byla ty?“ řekl James a jak se vyjádřili ostatní, tak mi bylo jasné, že to udělala nějaká další osoba, o které jsme mi nevěděli. Když jsem se zeptala, kde budu spát, tak se po sobě dost zmateně kouknuli. Chvilku na to Lily zmizela. Když se vrátila, tak nám oznámila, že nikde v dívčí části nepřibyla postel. Jak to řekla, tak James nadhodil svůj přemýšlivý výraz, který mě jako malou vždycky rozesmál. No, a jak to tak vypadalo, tak mě ten výraz rozesmál i dneska. Poberti se na mě podívali a naprosto nechápali, proč se směji. Smích mě hnedka přešel, když mi James oznámil, že budu spát s nima napokoji. Nadhodila jsem obličej si ze mě děláš srandu bo co?, ale můj bráška ten výraz samozřejmě pochopil a hnedka potvrdil svá slova. Raději jsem se rozhlédla kolem sebe a musela jsem uznat, že to tu je hezčí než ve Zmijozelu. Jsou tu takové hřejivé barvy, které člověka dokáží uklidnit. Z mého zkoumání mě probudila dusot slonů. No, jak jsem později zjistila, tak to nebylo stádo slonů, nýbrž Petr. Nevěděla jsem proč, ale něco mi na něm nesedělo. Byl to takový vlezdoprdelka, ale letos sem ho nevídala tolik v blízkosti mého bratra jako dříve. Petr nám přišel oznámit, že na pokoji přibyl jeden kufr. Hnedka mě napadlo, že to bude můj, takže už není možnost, jak se vyhnout společnosti Pobertů. Popřáli jsme Lily dobrou noc a vydali jsme se nahoru. Já jsem se za nima tak trošku jaksi courala. Když jsme stanuli před dveřmi do jejich pokoje, tak se zastavili. Nechápavě jsem se na ně kouknula. Sirius rozrazil dveře a řekl: Vítej v našem ráji. Ráda bych vám řekla, že to vypadalo, jako v ráji, ale nechci vám lhát. Jak to jenom popsat. Vypadalo to tu,  někdo vyhodil do vzduchu. Všude možně se válely kusy oblečení, pergameny, knížky, obaly od čokolád, různá stará pojednání a další věci, které charakterizujou kluky. Když si představím, že bych měla trávit dnešní noc v tomhle bordelu, tak mi je špatně. Ježíši, co když tady mají krysy a pavouky? Tuhle havěť nemám v lásce. Vzala jsem si do ruky svoji hůlky a na zemi se vytvořili čtyrky kupičky různých věcí. Koukla jsem se kluky, kteří byly zezačátku zmateni mým počínáním, ale když se na mě kouknuli, tak pochopili a hrnuly se ke své kupičce. Srovnali si své věci do kufrů a pak se posadili na postel. Já jsem mezitím douklidila pokoj a pečlivě jsem se porozhlédla, zdali tady není nějaká ta potvora. K mému údivu jsem tu našla jenom dva pavouky, které jsem pomocí levitace vyhodila ven z okna. Jsem hnusná, já vím, ale tyhle potvůrky fakt nemusím. Když jsem skončila se svojí prací, tak jsem se rozhlédla kolem sebe. Ať jsem koukala a počítala, tak tu byly jenom čtyry postele. Zeptala jsem se tedy kluků, kde mám jako spát, když tu jedna postel chybí.

Nechci se chlubit, ale já bych určitě něco vymyslela, ale rozhodla jsem se, že nechám taky přemýšlet kluky. Nakonec usoudili, že na to, aby se tu vyčarovala další postel tu není dostatek místa. Proto se tedy usnesli, že prodlouží Jamesovu postel a tím se spojí s tou Remusovou. No a hádejte, kde jsem měla jako spát? Nakonec jsem vyfasovala místo mezi Remusem a mým bráchou. Jako jsem nepobrala důvody, proč musí oni spát na kraji a já ne. Remus nechce být poblíž James, že kdyby se mu zdálo o Lily, tak nechce být na ráně a James zase chtěl spát na kraji, protože Remus chrápe. No chápete ty ujeté důvody?

Nakonec jsem to vzdala a šla se opláchnout a jít spát, protože jsem byla strašně moc unavená. V noci jsem zjistila, že oba argumenty byly oprávněné. James se mě snažil svléct. Ani nechci pomyslet na to, co s Lily dělají v tom jeho sně a Remus opravdu chrápe.Kdo by to do něj řekl že? Ale abychom byli spravedlivý, tak nejvíc chrápal Petr a pak mu konkuroval Sirius. No to je teda noc, pomyslela jsem si. Si můžou založit skupinu Chrápací trio. Výsledkem této noci bylo to, že jsem se vůbec nevyspala. Ráno asi kolem druhé hodiny jsem to vzdala a vylezla jsem z postele. Ze svého kufru jsem si vzala posilňující lektvar, abych neusnula a vydala jsem se do společenky. Než jsem se tam šla, tak jsem se samo sebou oblékla a vzala nějakou knížku, abych se tolik nenudila. Lehla jsem si na gauči a stále jsem obdivovala krásu Nebelvíru. Náhle jsem pocítila smutek z toho, že jsem tu nemohla studovat od začátku a teďko, když mám možnost tu být, tak to je jenom na pár hodin. Náhle jsem si vybavila všechny konflikty, které jsem měla s rodiči kvůli tomu, že jsem skončila ve Zmijozelu.

Koukla jsem se na hodiny a zjistila jsem, že za tři hodiny odjíždí vlak. Skočila jsem si teda na snídani a šla jsem se rozloučit s Bradavicemi. Rozhlížela jsem se na všechny strany a navštívila všechna místa, kde jsem kdy byla a s tím se mi i vybavovaly různé vzpomínky na události, které se v tom místě udály.

Když jsem se rozloučila se vším, tak jsem zamířila do hradu, protože moje návštěva byla u jezera. K mému překvapení ale ve vstupní hale čekali kluci i s mým kufrem. Jako jsem vůbec nečekali, že by je něco takového napadlo, ale asi jsem je přecenila. Jak slušnost praví, tak jsem jim poděkovala a spolu jsme se vydali na nádraží. Ve vlaku jsem ještě zamířila za Severusem a Nicol, abych se s nima rozloučila. Samozřejmě s Nicol to muselo vypadat, jako když se příští rok znova uvidíme. Pak jsem zamířila do našeho kupé, kde už byla i Lily s Bridget. Jak jsem se dozvěděla, tak se chtěly holky ještě v Bradavicích s někým rozloučit, a tak jim kluci vzali kufry, protože je nepřemluvili, aby to nechaly do vlaku.

Tak se tam bavila, ale já jsem je moc nevnímala. Byla jsem ponořena do svých myšlenek. Přemýšlela jsem, co si budoucnost přichystala jak pro mě, tak pro mé blízké. Najednou se mi před očima mihnul obraz mrtvých rodičů. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Nevěděla jsem proč, ale rozhodla jsem se to Jamesovi neříkat. Akoráde bych pokazila tu dobrou náladu, která tady panovala.

Postavila jsem se a z kufru jsem si vytáhla pergamen s brkem a inkoustem. Rozhodla jsem se napsat dopis na rozloučení. Začala jsem částí pro Jamese, pak pro Remuse a pro Bridget. Nevěděla jsem proč to píšu a proč se s nima nerozloučím z očí do očí, ale v hloubi duše jsem tušila, že to tak má být. Jakmile jsem ho dopsala, tak jsem ho strčila do mnou vykouzlené obálky a zapečetila pomocí kouzla.

„Tady je pro tebe dopis“ podala jsem ho Jamesovi.

„Na co dopis? Stačí mi to říci ne?“ ptal se nechápavě.

„Tenhle dopis se otevře, až nastane správná doba. Neptej se mě, co v tom dopisu je, protože ti stejně neodpovím. Prostě si ten dopis vezmi“ řekla jsem trošku nabrušeně. Jenom pokrčil rameny a obálku si schoval do kufru. Pak jsem se přemohla a zapojila jsem se do debaty.

 

Na nádraží pro nás měli jako každý rok přijet rodiče, ale ať jsme se s bráchou rozhlíželi kolem sebe jak jsme chtěli, tak jsme je nikde neviděli. Počkali jsme ještě patnáct minut, ale stále nikde nebyli. Jelikož nás čekání už nebavilo, tak jsme se podle Siriusovi rady přemístili. Teda James nás přemístil.

Můj zrak spočinul na našem domě. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla, a jak jsem si všimla, tak James taky ne. Náš dům vypadal jako po bitvě. Rozhoupali jsme se to jít dovnitř prozkoumat a zjistili jsme podle nábytku a dalších jiných důkazů, že tu k nějakému boji došlo. Rodiče tu však nebyli. Začali jsme zmatkovat. Co když se našim něco stalo a právě se nachází v nemocnici? Nebo jsou jenom v práci, protože Voldemort ukázal jak moc je nebezpečný? Nebo jsou mrtví? Tuhle možnost jsem si nechtěla připustit. Co když ten obraz, co jsem viděla ve vlaku byl skutečný? Na nic jsem nečekala a pomocí letaxu jsem se dostala do bystrozorského oddělení, kde náš táta pracoval. Očima jsem spočinula na kamarádovi našeho táty a tak jsem k němu zamířila.

„Ahoj, nevíš, kde jsou naši? Měli nás vyzvednout na nádraží, ale nepřijeli“oznámila jsem mu. Aby jste se nedivili, že mu tikám, tak vám oznamuji, že nám to dovolil. Překvapeně se na mě podíval. Jak jsem zjistila, tak nás sledovali všichni v místnosti.

„Víš Cath,“začal opatrně „-nevím, jak ti to říci, ale už pět dní o nich nic nevíme“ řekl mi to.

„Jak nevíte?! A jaktože jste nás o tom neinformovali?!“ řvala jsem na ně. Pak vstoupil James, kterému nejspíše docvaklo, kam jsem to šla. Zopakoval tu samou otázku co já a na odpověď měl stejnou reakci. Pak se mi zatmělo před očima.

 

Viděla jsem muže, jak se směje svým ledovým smíchem a míří hůlkou na nějakou ženu. Tu ženu jsem nepoznala. Bylo mi jí strašně líto. Tolik jsem jí chtěla pomoci, ale nevěděla jsem jak, když má kouzla nefungovala. Pak ten muž řekl jednomu muži v bílé masce, ať konečně ten odpad Potterovi, kteří se válí ve vězení vrátí ministerstvu. Hned mi došlo, že ten muž, co mučil tu ženu je sám Lord Voldemort.

 

Otevřela jsem oči a koukla jsem kde to jsem. Byla jsem v kanceláři na nějakém gauči a ze židlí mě pozorovali James a Samuel(ten bystrozor). Když mi došlo to, co jsem viděla, tak jsem se rozbrečela. James mě začal uklidňovat a já jsem mu mezi vzlyky řekla, že jsou mrtvý, že jejich těla za chvilku dostane ministerstvo. Jak jsem to dořekla, tak se na sebe koukli. Než však stačili cokoliv říci, tak se do kanceláře vřítil nějaký mladý bystrozor a na celou kancelář zakřičel, že jsou mrtvý.

 

Dneska je desátého července a konal se pohřeb našich. Celou dobu jsem probrečela a James taky. Já jsem na tom však byla hůře. Tolik jsem čekala, až se naši dozvědí pravdu o mém zařazení, ale teď jsou mrtví a já s tím nemůžu nic udělat. K tomu dneska je ten osudný den. Ukončuji další kapitolu svého života. Pak jsem si na něco vzpomněla a tak jsem si v duchu pomyslela jednu kouzelnou formulku, díky které jsem do dopisu, který jsem dala ve vlaku Jamesovi, mohla připsat několik řádek. Zabezpečila jsem svůj pokoj, aby se tam nikdo nedostal a sbalila si pár svých věcí a čekala na večer. Když celý dům spal, tak jsem se vydala k jezeru, kde na mě již čekala Fánë. Naposledy jsem se rozhlédla a poté ji podala svou ruku a během chvilky jsem se objevila v ráji.

 

 

Poslední komentáře
20.10.2007 10:56:33: ahojda lidi, tak jsem si našla čas a chtěla bych vám stráášně moc poděkovat, že to čtete a že se vám...
18.10.2007 11:07:55: skvělá kapitolka!jsem moc zvědavá jak to bude pokračovat!smiley${1}
17.10.2007 16:14:57: ahoj, založila jsem si nový blog s HP povídkama, hlavně z dob Záškodníků :D Tak jestli chceš, tak se...
17.10.2007 10:32:44: jsem ráda,že jsi napsala další kapitolku.Teď jen budu napnutá,jak to bude dál