Nebezpečné je věřit i nevěřit

Ošklivá, ale statečná a nadaná

17.kapitolka

uf, tak po dlouhé době tu je další kapitolka...To koukáte co? Já taky...Jsou to jenom 2A4, takže se nezlobte, že je to tak krátké...musím říci, že asi Bůh nechtěl, abych ji zveřejnila, protože se mi PC dvakrát restartoval sám od sebe...no a já to neměla uložené, takže jsem musela začít znova...no hrůza, co vám budu povídat.....co říci dále? No, tak jelikož bylo včera vízo, tak snad všem dopadlo lépe jak mě a pokud se to někomu nevydařilo, tak se tím netrapte, protože se svět nezhroutí...známky nejsou všechno...tot asi vše, přeji příjemné počtení....

PS: pomalu se blížíme do konce této povídky

Ocitla jsem se uprostřed bitvy mezi kouzelníky. Občas jsem zahlédla i temného elfa a jak jsem zjistila, tak mezi nimi byli i ti, které jsem poslala do Lesa vyděděnců já osobně. Všude kolem mě prolétala kouzla, ale zatím si mě nikdo nevšimnul, protože na mě ještě seslali kouzlo neviditelnosti, abych zjistila nejdříve přehled o situaci…Ten jsem získala během chvíle. Bylo tu něco kolem padesáti elfů, kteří stříleli na kouzelníky, které měli různé barvy plášťů. S elfy byli ti v černém, jak jsem věděla, tak si říkali smrtijedi a byli to přívrženci Pána zla. Měla bych tohle ukončit. Musím je poslat zpátky tam, kam patří. Spolu s Argem jsem vyrazila a kouzlo neviditelnosti pomalu mizelo, takže si nás pomalu začali všímat ostatní.

Zastavila jsem se na kraji, abych měla přehled o všech a aby mě nikdo nenapadl zezadu. Kouzelníci si mě začali pomalu prohlížet, ale moc toho neviděli, když jsem měla na sobě světle modrý hábit. Vlastně ještě mohli vidět moje modré střevíčky. Nakonec jsem se rozhodla, že jim to neulehčím, ale několik elfů poznalo Arga, takže jim došlo, kdo jsem.

„Má královno“ ozval se jeden z nich a poklekl spolu s dalšíma jedenácti. Ostatní elfové na ně koukali překvapeně, ale pak se jejich pohled změnil na nenávistný.

„Vstaňte“ přikázala jsem. Nerada jsem se chovala jako královna, ale toto bylo oficiální. „Porušili jste pravidla, jež vytvořili mí předkové. Opustili jste Les vyděděnců. Dobře víte, co to znamená. Jsou jenom dvě možnosti. První, že se vrátíte zpátky tam, kam patříte a zůstanete tam do konce života nebo požádáte o odvolání. A za druhé, že budete svrženi do pekel“ mluvila jsem klidně, ale v hloubi duše jsem byla vyklepaná. Někde tady je možná můj bratr a přátelé, kteří jsou možná zraněni.A také jsou tu temní elfové, které budu muset svrhnout do pekel. „Jak jste se rozhodli?“

„Vrátím se má paní“ ozval se ten, který mě oslovil hned na začátku. K němu se přidali i jeho druzi, které jsem měla na svědomí já. Byla jsem ráda, že alespoň je nebudu mít na svědomí.

„Ze srdce jsem ráda, že jste se takto rozhodli. Doufám, že se zase uvidíme.“ Pak jsem se otočila na zbylé temné elfy, jak se rozhodli. Nakonec se rozhodlo ještě šest elfů pro návrat. Začala jsem tedy odříkávat formuli, která je měla přenést do lesa, kam patří. Pak jsem se otočila na zbytek. „Víte co vás čeká“ Na to se ke mně ale vydal elf, který byl nejspíše jejich vůdce.

„Jestli si myslíš královno, že nás dostaneš bez boje, tak se mýlíš. Vyzývám tě“ mezi elfy to zašumělo. Jak to tak vypadá, tak tohle nebude asi zelenáč, ale to není většina elfů.

„Přijímám“ zavolala jsem tedy mého přítele fénixe a požádala ho, zda by mi nepřinesl můj meč. Ani jsem se nenadála a hned byl zpátky. Jak jsem se dotkla meče, tak na mě můj protivník zaútočil. Musím uznat, že byl dobrý, skoro bych řekla, že na tom byl jako můj učitel. Jak jsem řekla, tak byl dobrý, ale ne dost dobrý. Ostří mého meče se zastavilo na jeho krku a on tak mohl spatřit přívěšek na mém krku. Bylo vidět, že ho překvapil fakt, že jsem nejlepší bojovnice s mečem. No holt má hošánek smůlu, že si toho nevšiml. Odstrčila jsem ho od sebe a začala zaříkávat. 

V místech, kde stáli temní elfové začala zem praskat. Temní elfové padali do děr, odkud šlehali vysoké plameny pekelné. Musela jsem odvrátit pohled od té podívané, protože se mi to nadmíru hnusilo. Když bylo po všem, tak se vše vrátilo do normálu.

Přihlížející kouzelníci byli stále ochromeni z toho, co viděli. Jakmile se smrtijedi vzpamatovali, tak se přemístili, protože jich tu bylo málo a proti velké přesile se jim bojovat nechtělo.

Toto kouzlo spotřebovalo mnoho mé energie, a tak není divu, že jsem se zapotácela a spadla do sněhu.

                                *********************

 

Členové řádu zmateně sledovali celou scénu, která se odehrávala přímo před jejich očima. Když se přemístili smrtijedi a pak následně spadla jejich zachránkyně, tak se k ní vrhli. Jenže v tom jim zabránil fénix a jednorožec. Nikdo se k ní nedostal, ať se snažili jak chtěli. Nakonec viděli, jak se začala zvedat.

 

                              *********************

 

Když jsem se probrala, tak jsem si uvědomila, že ležím na studené zemi. Všimla jsem si, že Argo stojí přede mnou v obranné poloze. Něco se muselo stát. Zvedla jsem hlavu, abych se mohla kouknout, co se děje. Pochopila jsem hnedle. Snažili se mi pomoci.

Dotkla jsem se Arga a dala mu tak najevo, že je všechno v pořádku. Kouknul na mě a tak jsem se  ho zeptala, co se stalo. Na nic nečekal a začal mi to podrobně vyprávět. Nechci si stěžovat, ale je šíleně ukecanej.

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě někdo.

„Záleží na tom, kdo se ptá“

„Jmenuji se Albus Brumbál a jsem…“

„jste ředitel kouzelnické školy čar a kouzel v Bradavicích, nositel Merlinova řádu atd.“ dořekla jsem.

„Vy mě znáte?“ znělo to překvapeně nebo se mi to zdálo?

„Vás zná přeci každý. Jmenujte mi alespoň jednu osobu, která by nevěděla kdo jste. Mudly samozřejmě nepočítáme.“

„No…Asi máte pravdu“ řekl a konečně si sundal kápi.

„Ne asi. Určitě.“

„Dobře. Kdo jste?“ zeptal se mě. Jsem si říkala, že se dlouho nezeptal.

„Záleží na tom?“

„Ano.“

„Jsem izmerská královna“ řekla jsem jim to, co mi nakázala Fanë.

„Nikdy jsem neslyšel o žádné Izmérii“ ozval se další člověk. Na kývnutí Brumbála si všichni sundali kápě.

„Samuel Moore“ zašeptala jsem. Poznala jsem ho. Za tu dobu se ani trošku nezměnil. Překvapeně se na mě kouknul.

„Vy mě znáte? Ale nemůžete mi odpovědět jako Albusovi, protože nejsem slavný. Jsem jenom…“

„Bystrozor, který zachránil spoustu nevinných životů“ řekla jsem. Jezírko vidění jsem využívala co to jen šlo.

„Mohli bychom se vrátit zpátky k tématu?“ ozval se Brumbál.

„Promiňte, ale k jakému?“

„Proč jsme neslyšeli o žádné Izmérii“

„Jo jasně. Izmérie je země elfů. Ti co tu byli, jsou temní nebo černí elfové, jak chcete. Byly vypovězeni do Lesa vyděděnců. Ti co se mi klaněli jsem musela vypovědět během své vlády já. Bohužel“ zašeptala jsem. Znala jsem je všechny. Učila jsem se s nima. Někdo se dotknul mého ramene, čímž zpřetrhal mé vzpomínky.

„Pokud by vám to nevadilo, rád bych si s vámi popovídal někde v soukromí“ řekl mi Brumbál.

„Jasně“ řekla jsem a přemístila se i se svými přáteli na místo, kde jsem tolikrát viděla svého bratra. Z počátku mi ani nedošlo, že je to Fénixův řád, který jsem pomocí jezírka vidění znala a také díky informátorům. Bože, po dlouhé době jsem viděla svého bratra a přátele.

Slyšela jsem rány od přemístění, takže to znamenalo jediné. Už jsou tady.

                                   ************

„Vypadá to tak, že nás přelstila“

„Zřejmě ano Sirie. Škoda, doufal jsem, že se o ní dozvím něco více“ řekl Brumbál a spolu s řádem se přemístil na ústředí, kde se bude konat mimořádná porada řádu.

 

 

 

 

PS: hábit, který měla na sobě si může sundat pouze Cath…

Poslední komentáře
28.05.2008 21:32:56: je to super. liby se mi moc vsechny. jen se nemuzu dockat pokracovani.smiley${1}
08.04.2008 18:07:00: wow! zboznujem tuto poviedku! a tesim sa na dalsiu kapitolu! smiley tak dufam, ze bude coskoro... som ...
18.03.2008 12:36:32: Výdělek nejen přidáváním videí - http://www.surebett.eu
16.03.2008 13:38:24: joo, tak to teda fakt nevím...vůbec nemám čas, autoškola, škola a k tomu jeste brigoška a o volných ...