Nebezpečné je věřit i nevěřit

Ošklivá, ale statečná a nadaná

20.kapča II. část

Tak a po strašně dlouhé době ju tu pokračování dvacáté kapitolky. Všem se strašně moc omlouvám, ale zjistých důvodu, hlavně osobních jsem neměla čas nad něčím přemýšlet, takže jsem tvorbu pozastavila, ale teďka bych se chtěla zase vráti zpátky na dráhu spisovatelky-amatéra. Kapitolky nebudou přibývat zase nějak často jako dvě za den, ale chtěla bych zvládnout aspoň jednu kapču za 14 dní, vím rychlost není nic moc, ale pořád lepší, než úplný konec ne? Pokud nebudu moci přidat já, tak sook řekla, že se pokusí překládat. To je asi vše, co jsem chtěla sdělit. Tak snad nakonec jenom popřát Šťasný nový rok a příjemné počtení

20. kapitola II. část

 

 

 

Sotva jsem stačila otevřít dveře, tak se na mě vyřítil James a začal mě zpovídat. Ale na jeho otázky typu: Kde jsi byla? Proč jsi mi neřekla že jdeš pryč? A víš co se ti mohlo stát? jsem nestačila ani zareagovat, jelikož mě nepustil ani slovo. Těmito otázkami mi připomněl starostlivého rodiče, kterému se vypařilo dítě z domu. On sice rodič je, ale dítě mu z baráku nemizí, teda zatím.

            „TO by snad už stačilo ne? Byla jsem uvolnit svůj pokoj, který jsi mi včera připomněla a navíc jsem ti řekla, že tam dneska zajdu. Kromě toho se ke mně chováš jako k dítěti, které nemá páru o okolním světě. My ale oba dobře víme, že vím, jak je svět tam venku tvrdej a nelítostnej, tak se už konečně přestaň chovat jako hysterická matka, ano?“ prošla jsem kolem zaraženého Jamese a vytlemeného Siriuse a šla si sednout do obýváku. Za chvilku se ke mně připojili kluci. Jelikož jsem si uvědomila, že jsou dneska Vánoce, tak bych mohla Lily pomoci s večeří. Ta mě ale vyhodila s tím, že si mám odpočinout. Páni, to už je dlouho, co jsem měla povoleno odpočívat kromě spánku.

            Vždyť jako královna musím být přes den přístupná všem, lidu, přátelům, radě, mým milovaným zvířecím přátelům a tak dále. Při vzpomínce na mé přátelé tam se mi začalo stýskat. Je to smutné, ale přijde mi, že si nemám s bratrem o čem povídat. Přeci jenom já o něm věděla skoro všechno díky jezírku a on o mě nevěděl zhola nic, jenom to, co jsem prozradila, ale ani já nesmím říci všechno.

            Nakonec jsem se zvedla a vydala se nahoru do svého nového pokoje a vybalila si těch několik věcí, které jsem si přinesla. Začala jsem se probírat fotkami, které jsem tam našla a vzpomínala na všechno to dobré, co jsem zažila s rodiči a s Jamesem, přeci jenom jsem se rozhodla na to špatné zapomenout. Kolikrát jsem se až divila, kolik zbytečností jsem tam měla. Věci, které jsem už nechtěla jsem se rozhodla dát do jedné krabice, kterou jsem poslala do jedné organizace, která rozdává podobné věci lidem, kteří je potřebují.

            Když jsem to všechno přebrala, tak jsem nevěděla, co dělat, tak jsem se rozhodla relaxovat, vzala jsem si svou oblíbenou knížku z dětství a začala číst. Avšak v knížce jsem si četla pouze moje oblíbené pasáže, takže jsem to měla rychle přečtené. Co teď? Ptala jsem se sama sebe. Hm. Bože to je nuda. Tohle dělat nebudu, to taky ne. No tohle teda fakt ne.

            Nakonec jsem zašla kouknout se na Harryho, jestli se už nevzbudil. Ach, měla jsem kliku, jelikož právě otevřel oči. Usmála jsem se na něj. Bylo to tak nádherné dítě. Jak jsem se na něj koukala stále více jsem toužila po svém vlastním, což mě přivedlo na otázku, kdo bude můj budoucí choť? Bude pěkný? Bude mít stejné zájmy? A jakou barvu budou mít jeho oči? Z celé duše jsem se modlila, aby to nebyl nějakej nagelovanej blonďák s modrýma očima. Bože jak jsem tenhle tip kluků nesnášela. Skoro všechny holky chtěly, aby jejich kluk takhle vypadal, ale já ne. Přeci jenom jsem se od svých vrstevnic hodně lišila, za což  jsem byla jedině ráda.

            Dost však bylo přemítání o nejasné budoucnosti. Budeme žít jenom přítomností. Usmála jsem se na Harryho, který mi úsměv opětoval. Teple jsem ho oblékla a šla s ním dolů. Tam se hnedka na mě sesypali ti dva. James říkal, že chce svého syna a Sírius, že chce svého kmotřence. Vyvalila jsem na ně oči a přemítala, jestli se snad už nezbláznili.

            „To máte smůlu. Já a tady můj synovec, zrovna jdeme ven na procházku, takže papa“ vydala jsem se na zahradu, kde byla velká spousta sněhu. Přemýšlela jsem, že bych postavila s Harrym sněhuláka, ale ten na to přeci byl jenom ještě malý. Ale děti mají rádi kouzla. Rukou, kterou jsem nedržela Harryho jsem začala vytvářet ve vzduchu jednoduché obrazce. Po jejich dokončení se začal sníh kolem nás zvedat a točit se, takže to vypadalo, jako když jsem ve sněhovém tornádu. Maličký se začal smát a tleskat. Zvedla jsem ruku a sníh se kolem nás zastavil, nakonec se z něho začali formovat různá zvířata -  kouzelnická i nekouzelnická. Vlastně jsem Harrymu na zahradě vytvořila takovou soukromou zoologickou zahradu. Ještě jednou jsem mávla a rukou a ze sněhových zvířat byly ledové sochy. Musím říci, že to vypadalo kouzelně.

            Během chvilku jsem slyšela, jak z domu na nás volá Lily, že bychom měli jít domů, aby Harry nenastydl. Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas rychle utekl. Než jsem se však stačila pohnout, tak se na terase objevila Lily, která se ohromeně zastavila a koukala se kolem sebe.

            „Páni“ vydechla. Koukla se na mě. „Tos byla ty? Je to nádherné“

            „Děkuji“

            „Není zač a navíc, za chvilku dorazí Remus a pak bude večeře, tak by ses měla jít asi převléknout do šatů“ usmála se na mě a já na ni taky. Pak mi to ale došlo. Řekla šaty?

            „Šaty? Proč? Myslela jsem, že si vezmu kalhoty, triku a svetr a bude to“ vysvětlila jsem.

            „Ne, budeš mít šaty. Neviděli jsme tě tak dlouho a tohle je navíc slavnostní večeře, tak se bude i ve slavnostním. Můj dům, moje pravidla“ dodala, když viděla, že chci protestovat. Nakonec jsem si povzdechla. Šaty jsem nosila neustále. Doufala jsem, že tady si budu moci vybírat co budu a nebo nebudu nosit. Zřejmě jsem se mýlila. Přemístila jsem se tedy do svého pokoje v Izmérii a začala jsem hledat nějaké šaty, které by byly pěkné a nebyly zase příliš okázalé.  Bohužel takové šaty nemám, takže jsem vzala ty, co byly nejméně okázalé.

            Když jsem se však přemístila zpátky do domu svého bratra, tak jsem zjistila, že i tyto byly moc pro tuto večeři a společnost. Lily se na mě vrhla, že mám pěkné šaty, James, že jeho malá sestra vyrostla, Remus, že mi to sluší a Sirius se na nic nezmohl. Když jsem si přetrpěla všechny ty poklony, tak jsme šli k večeři.

 

 

Svátky se pomalu blížili ke konci a s tím i můj čas zde. Právě jsem byla doma sama s Harrym, protože všichni museli jít na poradu a jelikož já jsem člen nebyla, tak jsem hlídala svého oblíbeného synovce.

Avšak když usnul, tak jsem nevěděla co dělat. Rozhlížela jsem se kolem sebe, až mi nakonec zrak padl na nějaká ta alba. Začala jsem těma nejnovějšíma, kde byl Harry a Jamesova svatba. Nakonec jsem vytáhla album ze školních let, kde byli kluci. Bylo tam spousta fotografií, nad kterýma jsem se zasmála. Nad jednou jsem se však ale zarazila. Na té fotce byl James s černým psem, který vypadal úplně přesně jako ten, který symbolizoval mého budoucího manžela.

Pak mě to cvaklo. Vždyť to přeci může být zvěromágská podoba mého nastávajícího. Jenže, kdo by to mohl být? Na všech fotkách jsou jenom Pobertové. Remuse můžu vyloučit hnedka, přeci jenom je to vlkodlak, takže zbývá jenom Sirius a Petr. Z celé duše doufám, že to Petr není. To radši celý život sama být, jak s ním žít. Brr. Jenom na to pomyslím, tak mi je špatně. Tak teda pak jenom Sirius. Čím víc nad ním uvažuji, tím se mi to zdá pravděpodobnější. Přeci jenom má černé vlasy a pes je taky černé. Ty oči mi byli taky povědomé a tzv. psí oči mu jdou perfektně a jeho smích občas z ní jako psí štěkot. Ano, je to Sirius. Sirius bude můj manžel. Panebože, můj budoucí je děvkař, ale sakra pěknej děvkař.

Jenže, jestli ON je zvěromág, tak je James taky. Ti dva by bez druhého nešli snad ani na záchod. Jak je možné, že jsem si toho nikdy nevšimla?

 

Už jsem myslela, že se jich nedočkám, když jsem slyšela otvírání dveří a smích. Jakmile přišli do obýváku a všimli si mého naštvaného pohledu, tak jim úsměv zmizel hnedka z tváře.

„JAMESI HENRY POTTERE, JAK JE MOŽNÉ, ŽE JSI MI NIKDY, NIKDY NEŘEKL, ŽE JSI ZVĚROMÁG? MYSLELA JSEM SI, ŽE VŠECHNA TAJEMSTVÍ JSME SI ŘEKLI, ALE NE, TYS MI TO ZATAJIL. JÁ JSEM ŘEKLA, ŽE JSEM KRÁLOVNA ELFSKÉHO NÁRODA, I KDYŽ JSEM NESMĚLA. VYSVĚTLIŠ MI TO NĚJAK?!!!“ řvala jsem na něj. Stál jako skoprnělej. Úplně jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. „JÁ ČEKÁM. A TADY SIRIUS BLACK, ŠKOLNÍ KASANOVA SE MŮŽE PŘIPOJIT, ŽE TO JE TAKY ZVĚROMÁG, ŽE SE PŘEMĚŇUJE DO PSA“

„Jak to víš?“ vypadlo ze Siriuse. Aniž bych jim odpověděla, tak jsem jim ukázala fotku, díky které mi to došlo. „Jak sis to mohla uvědomit díky téhle fotce? Vždyť tam je jenom James se psem“

„Víš, já na rozdíl od vás používám mozek. A jelikož jste vy dva byli na škole jak dvojčata, tak mi bylo hnedka divné, že tam nejsi ty. Plus jsem si později k tomu domyslela ty vaše přezdívky. Jelikož Remus je vlkodlak, tak on se přeměnit nemohl a přezdívka Námesíčník je hnedka jasná. Ostatní jsem si domyslela. James je jelen a Petr je asi červ, ale tím bych se nikde nechlubila být na jeho místě, ale on stejně nic víc není, než jenom červ. Tímto s vámi přátelé končím. Ztratili jste moji důvěru. Odcházím zpátky do Izmérie. Ahoj“ než stačili nějak zareagovat, tak jsem se přemístila do svého království. Potřebovala jsem být sama a přemýšlet o všem, o celém svém životě.

Poslední komentáře
20.08.2011 12:44:38: Doufám, že jsi s Cat neskončila smiley pořád se koukám jestli něco nepřibylo a ano pořád nic, doufám ž...
16.01.2011 19:47:01: lupinina pridala novu kapcu
03.01.2011 19:26:52: Moc pěkná kapitolka :) vlastně celá povídka :)rychle přidej další už se nemužu dočkat :D
07.07.2010 10:54:45: Tato povídka je uplně nej. moc se těším na další kapitolu.Tak prosím rychle dalšísmiley${1}smiley${1}